Za prameny Želivky
Od Hejlovky přes Křemešník až na kafe do 8smičky.
Víte, odkud teče voda, kterou pije Praha? Z Želivky. A tak jsme naložili všechny tři děti do auta a vyrazili na Pelhřimovsko hledat, kde ta řeka začíná.
Pramen, který má dvě jména
Pramen leží v tichém kraji mezi Meznou a Vlásenicí-Drbohlavy, pod Bukovým kopcem, asi deset kilometrů jižně od Pelhřimova. Na ceduli stojí „pramen Želivky“, ale je tam napsáno i „Hejlovka“. Tak jak to vlastně je?
Pravdu mají obě cedule. Řeka tady opravdu pramení, jen se v horním toku ještě nejmenuje Želivka. Prvních zhruba 40 kilometrů je to říčka Hejlovka (říká se jí i Hejlovský potok). Jméno Želivka dostává teprve u Sedlické nádrže, kde se Hejlovka slévá s Jankovským potokem. Pak teče dál k Želivu, naplní velkou nádrž Švihov, které všichni stejně říkají „Želivka“ a u Soutic se vlévá do Sázavy. Celá řeka měří i s Hejlovkou skoro 104 kilometrů.
U pramene je klid, lavička a pár hrníčků na věšáčku. Žádná upravená studánka, spíš podmáčené místo v lese. Představa, že tady začíná řeka, ze které pije Praha, má ale něco do sebe.
Městečka pod hladinou
Pro mě má Želivka ještě jeden, docela osobní rozměr. Vyrůstala jsem kousek od přehrady a vyprávění o zatopených vesnicích mě zasahovala odmalička. Přehrada je přísně chráněné pásmo, takže se k vodě nesmí. O to víc to bylo pro mě místo opředené tajemstvím a já si představovala, co všechno se skrývá pod hladinou.
Nejvíc mě vždycky zasáhla vyprávění o starých Dolních Kralovicích. Bylo to kouzelné městečko se zámkem, soudem, lihovarem a gotickým kostelem svatého Jana Křtitele. Od roku 1970 se odtud lidé museli stěhovat, zámek zbourali v roce 1971 a kostel v roce 1975. Stejný osud potkal Budeč, Švihov, Příseku, Horní Kralovice, Borovsko, Hrádek, Libčice, Zámostí, Staré Hamry i Zahrádku. Odejít muselo přes 3 600 lidí a zbořili skoro 900 domů.
Lidé, kteří tu žili, se rozprchli do Prahy, Benešova, Vlašimi, Zruče, Ledče nebo do nově postavených Dolních Kralovic. Když jsem si později povídala s jejich potomky, cítila jsem z nich hmatatelný rodinný smutek – vytržení z kořenů, které se jen tak nezahojí. Zároveň vím, že nádrž Švihov je největší zásobárnou pitné vody ve střední Evropě a napojí víc než milion lidí. Není to černobílé, není něco dobře a druhé špatně. Tenhle vnitřní boj si v sobě nesu odmalička a asi nikdy neskončí.
Kdo by se chtěl o Želivce dozvědět víc, tomu moc doporučuju knížku Želivka: naše řeka od Františka Plevy. Je to krásná, bohatě ilustrovaná kniha plná fotek a map. Dozvíte se z ní všechno o Želivce, nejen o zatopených městečkách a vesnicích, ale i o historii, místopisu a památkách celého kraje podél řeky. Vyšla v roce 2003 a dnes ji seženete hlavně v antikvariátech.
Křemešník: křížová cesta, kostel a studánka, která teče jen někdy
Pod vrcholem Křemešníku (765 m) stojí kaplička se Zázračnou studánkou. Podle pověsti si tu za třicetileté války umyl rány raněný voják a rány se mu rychle zahojily. Tak vzniklo poutní místo, kam kdysi chodily tisíce lidí.
Studánka je ale zvláštní, je to periodický pramen. Voda obvykle začne téct kolem Vánoc a v létě zase zmizí. My jsme štěstí neměli a koryto bylo suché. Aspoň máme důvod se vrátit. A že se vrátíme, to je jisté, protože je to nádherné místo.
Od studánky jsme šli křížovou cestou nahoru. Má 14 zastavení v žulových kapličkách z let 1903–1906 a končí Božím hrobem se sochou Krista od Antonína Bílka. Nahoře jsme došli k baroknímu poutnímu kostelu Nejsvětější Trojice. Kousek od něj stojí sluneční hodiny z roku 1879, tři kovové kroužky na kamenném sloupku. Hodiny, které ukazují čas jen podle slunce, jsou pro děti malé kouzlo.
Tečka na konec: 8smička v Humpolci
Když jsme v okolí, moc rádi výlet zakončíme v 8smičce, Zóně pro umění v Humpolci (Kamarytova 97). Je v bývalé textilce a děti tam mají skvělou hernu se stavebnicí Špulka a tvořivý ateliér, nově přidali stavebnici Modu a myslím, že vánoční dárek je u nás jasný. My si mezitím v Cafe 8smička dáme výbornou kávu a brunch.
