Anička a příšerně nemožný úkol
Anička začala chodit do školy.
První dny se jí docela líbily.
Měla svoji lavici. Penál. Pastelky. Aktovku, která byla skoro tak velká jako ona. A hlavně přestávky.
Přestávky byly podle Aničky výborný školní vynález.
Člověk tam nemusel nic počítat, nic obtahovat a nikdo po něm nechtěl zjistit, jestli je nějaké písmenko schované vlevo nebo vpravo.
Jenže potom přišlo jedno dopoledne.
Paní učitelka rozdala dětem pracovní list.
„Tak,“ řekla vesele. „Teď si uděláme tenhle úkol.“
Anička se na papír podívala.
Bylo na něm asi šest řádků.
Možná sedm.
Možná sto čtyřicet osm.
Aničce totiž v tu chvíli připadalo, že je ten papír dlouhý až do vedlejší třídy.
„Ne,“ řekla.
Paní učitelka se zarazila.
„Co ne?“
„Já to dělat nebudu.“
„Zkus první řádek.“
„Ne.“
„Já ti pomůžu.“
„NE!“
A pak přišlo něco, co Anička vůbec neplánovala.
Oči se jí naplnily slzami.
Jedna slza spadla na lavici.
Druhá na papír.
A třetí sjela Aničce rovnou po nose.
„Výborně,“ zamumlala Anička. „Teď mám ještě mokrý úkol.“
Paní učitelka si k ní přisedla.
„Aničko, co se děje?“
Jenže Anička to nevěděla.
Věděla jen, že ten úkol nechce.
Že ho nechce strašně moc.
Tak moc, že kdyby pracovní list dostal nožičky a utekl ze třídy, vůbec by za ním neběžela.
Odpoledne doma seděla Anička u stolu a vyprávěla o tom mamince.
„Prostě jsem ho nechtěla dělat.“
„A byl těžký?“ zeptala se maminka.
Anička pokrčila rameny.
„Nevím.“
„Bála ses, že to uděláš špatně?“
Anička zase pokrčila rameny.
„Možná.“
„Byla jsi unavená?“
„Možná.“
„Nebo tě naštvalo, že ti někdo řekl, co máš dělat?“
Anička se zamyslela.
„Taky možná.“
Maminka se zasmála.
„Tak to vypadá, že máš v hlavě pěknou poradu.“
„Jakou poradu?“
„No přece poradu tvých hlavových skřítků.“
Anička se na ni podezřívavě podívala.
„Já mám v hlavě skřítky?“
„Minimálně tři.“
Maminka začala počítat na prstech.
„První je skřítek Nechcemír.“
„Ten říká: NIC DĚLAT NEBUDU.“
Anička se rozesmála.
„Jo. Toho znám.“
„Pak je tam Bojíska.“
„Ta šeptá: Co když to neumíš? Co když uděláš chybu? Co když ostatní už vědí, co dělat, a ty ne?“
Anička přestala smát.
„A ještě jeden,“ pokračovala maminka. „Ten se jmenuje Unavín.“
„Ten neříká skoro nic. Jen si lehne v hlavě na gauč a oznámí: Dneska už ne. Zavřeno.“
Anička se začala smát znovu.
„A kdo jim velí?“
Maminka se na ni podívala.
„Ty.“
„Já?“
„Jasně.“
„Ale oni jsou někdy strašně hlasití.“
„To jo. Hlavně Nechcemír. Ten má podle mě megafon.“
Druhý den ve škole dostaly děti další úkol.
Anička se na něj podívala.
A bylo to zase tady.
V břiše se jí udělal uzel.
V hlavě někdo zařval:
NECHCI!
Aničce se začaly tlačit slzy do očí.
Paní učitelka si toho všimla.
Tentokrát ale Anička zvedla ruku.
„Paní učitelko?“
„Ano?“
„Mně asi začal řvát v hlavě Nechcemír.“
Paní učitelka chvíli mlčela.
„Prosím?“
Anička jí vysvětlila skřítky v hlavě.
Paní učitelka se pousmála.
„Aha. Tak co s ním uděláme?“
Anička se podívala na celý pracovní list.
„Celý ho dělat nechci.“
„Tak celý nedělej.“
Anička vytřeštila oči.
„Cože?“
Paní učitelka zakryla rukou skoro celý papír.
Nechala vidět jen první malinký úkol.
„Udělej jen tenhle.“
Anička ho udělala.
„A teď?“
Paní učitelka odkryla druhý.
Anička ho udělala také.
U třetího se spletla.
„Vidíte!“ vyhrkla. „Já to neumím!“
Paní učitelka se podívala na chybu.
„Výborně.“
„Jak výborně? Je to špatně.“
„Ano. A právě jsme zjistily, co ještě potřebuješ pochopit.“
Anička chvíli přemýšlela.
To bylo zvláštní.
Ve školce byla chyba většinou jen něco, co se opravilo.
Ale ve škole Aničce připadalo, že chyba znamená:
POZOR! VŠICHNI ZJISTILI, ŽE NIC NEUMÍŠ!
Jenže paní učitelka se vůbec netvářila, že se stalo něco hrozného.
Jen řekla:
„Zkusíme to spolu.“
A zkusily.
Potom Anička dokončila ještě dva úkoly.
Poslední jí nešel.
Cítila, jak se Nechcemír znovu nadechuje.
„NECH—“
Ale Anička ho v duchu zarazila.
„Počkej.“
Pak řekla paní učitelce:
„Já teď nevím, jak začít.“
A paní učitelka jí ukázala první krok.
Aničce to najednou došlo.
Možná totiž existoval veliký rozdíl mezi větami:
„NEBUDU TO DĚLAT!“
a
„NEVÍM, JAK ZAČÍT.“
Také mezi:
„TO JE HROZNÝ!“
a
„MŮŽETE MI POMOCT?“
A dokonce mezi:
„JÁ TO NEUMÍM!“
a
„JÁ TO JEŠTĚ NEUMÍM.“
Od té doby se Aničce samozřejmě nestalo, že by všechny úkoly dělala s nadšením.
To vůbec.
Některé úkoly jí pořád připadaly nudné.
U některých vzdychala tak hlasitě, že by podle ní mohli lidé venku očekávat, že přichází vichřice.
Jednou se dokonce podívala na stránku v učebnici a řekla:
„Kdo tohle vymyslel? Já bych si s ním chtěla promluvit.“
Ale postupně objevila něco důležitého.
Když přišel pláč, vztek nebo veliké NECHCI, neznamenalo to vždycky:
„Ten úkol dělat nebudu.“
Někdy to znamenalo:
Je toho na mě moc.
Nevím, co mám dělat.
Bojím se, že se spletu.
Potřebuju malou pomoc.
Potřebuju začít jen jedním kouskem.
A někdy samozřejmě také:
Je to vážně otrava.
Jenže i otrava se dala udělat.
Po kouskách.
Jednoho dne dostala Anička pracovní list, na kterém bylo opravdu hodně úkolů.
Podívala se na něj.
Nadechla se.
V hlavě se ozvalo slabé:
„Nechceeem…“
Anička si vzala tužku.
„Já tě slyším, Nechcemíre.“
Udělala první úkol.
„Ale dneska nerozhoduješ ty.“
A z hlavy se ozvalo uražené:
„Tak já si teda aspoň lehnu vedle Unavína.“
A Anička se musela smát.
Protože škola nebyla místo, kde člověk musí všechno umět.
Bylo to místo, kam se chodil naučit věci, které ještě neuměl.
A kdyby všechno uměl předem?
Tak by tam vlastně ani nemusel chodit.
Konec.