Můj první porod

„To už je ono?“ Tahle otázka se mi toho odpoledne vracela pořád dokola. Bříško mi tvrdlo a já netušila, jestli už začíná porod. Bylo to matoucí jako málokdy. A ono to ještě nebylo ono.

Na porod jsem se přitom chystala poctivě. Četla jsem knihy o přirozeném porodu, zaplatila si online kurz přípravy k porodu a do porodního plánu jsem napsala přání rodit bez medikace. Připravovala jsem se na bezbolestný porod. O celém svém prvním těhotenství vyprávím v článku Moje první těhotenství: co bych si tehdy přála vědět. Tady ti chci povědět, jak to bylo dál.

V tomhle článku nenajdeš žádné strašení ani vyprávění o tom, jak hrozné to pro mě bylo. Mezi ženami se z toho často stává jakási soutěž: jakmile zahlédnou těhotnou, předhánějí se v příbězích o tom, která z nich prožila horší porod. Tohle tady nenajdeš. Já jsem měla vlastně krásný a bezproblémový porod, jen jsem si ho sama prodlužovala a komplikovala. Najdeš tu tipy, co dělat a čeho se raději vyvarovat, aby sis porod zbytečně neprodlužovala jako já.

Co by mi pomohlo vědět: Když porod opravdu začne, nebudeš o tom pochybovat. Přijdou pravidelné kontrakce a s nimi velká síla, která se stupňuje.

Začátek doma

Nejdřív mi odešla hlenová zátka, větší hlen na kalhotkách. Pak se několik hodin nic nedělo. Potom přišly nepravidelné stahy břicha, jako by se mi stahovalo ze stran směrem dovnitř. Byly to kontrakce. Nejlépe mi bylo naložené ve vaně. Jinak jsme s manželem normálně odpočívali, koukali jsme tenkrát na seriál Přátelé a čekali, až to bude pravidelnější a silnější.

Všichni mi radili, ať do porodnice nejezdím moc brzo. Ale co to sakra znamená, moc brzo? Dodnes si pamatuji, jak jsem v tom tápala.

Doma jsem zůstala zhruba od šesti večer do jedenácti, kdy jsme vyrazili. Voda mi praskla cestou, ještě v autě.

Co by mi pomohlo vědět: Dokud tu sílu v pohodě uneseš a kontrakce jsou od sebe dál než pět minut nebo nejsou pravidelné, není potřeba nikam jezdit. Když ti praskne voda, dej si vložku a nevyhazuj ji. V porodnici si udělají test, jestli jde opravdu o plodovou vodu.

Příjezd do porodnice

Rodila jsem v Thomayerově nemocnici v Praze. Patří k menším pražským porodnicím, přesto tam panoval čilý provoz a na individuální vřelou péči moc nedošlo. Čekalo mě vyšetření u lékaře, vnitřní vyšetření, které při kontrakcích opravdu není nic příjemného, monitor, čekání na chodbě a nakonec nás poslali na pokoj. Nikdo nikam nespěchal. Byl večer, a tak hrozili, že manžela pošlou pryč. Nakonec jsme je přemluvili.

Dnes to tam jistě vypadá jinak, snad lépe. Tenkrát jsem z toho ale dobrý pocit neměla. Nemocnice prostě nemám ráda, jako dítě jsem v nich strávila až příliš mnoho času.

Při příjezdu jsem se těšila. Strach se ozval až na pokoji, když měl manžel odejít nebo když mě kontrolovali monitorem a něco se jim nezdálo. V kontrakcích mě pak hnali na porodní box. Štěstí mi přálo a dostala jsem ten se sprchou. Oporou mi byl gymnastický míč.

Dlouhé hodiny ve sprše

Strávila jsem tam dlouhé hodiny. Před bolestí jsem se pořád schovávala do teplé sprchy s míčem. Při pravidelných kontrolách se několik hodin nic moc nedělo. Trpěla jsem opravdu hodně. V porodním plánu jsem chtěla porod bez medikace, a tak mi ji ani nenabízeli.

Bolelo to jako nic, co jsem do té doby poznala. Zachvátila mě panika a na chvíli jsem odmítala stát se mámou.

Věta, která všechno změnila

V osm ráno se měl střídat lékař a můj nepostupující porod chtěl řešit nějakou medikací. Porodní asistentka ho ale přemluvila, ať ještě chvilku počká. Právě to bylo rozhodující. Připoutali mě k monitoru, protože se jim nelíbilo, že porod nepostupuje. Tím mě vytáhli ze sprchy, kam jsem utíkala a kde jsem s bolestí sváděla svůj boj.

Pak jsem trpěla jako kůň. Byla jsem připoutaná na porodním křesle s monitorem miminka a manžel mě držel za ruku, kterou jsem mu při každé kontrakci drtila. A tehdy mi řekl: „Zkus tu bolest přijmout.“

Ta věta všechno změnila. Do hodiny jsem rodila a před půl desátou přišla na svět naše dcera.

Co by mi pomohlo vědět: I takové pocity jsou v pořádku. Je dobré znát své kostlivce ve skříni, nevyhýbat se jim a zkusit je přijmout. Během porodu pomáhá uvolnit se a nechat bolest projít, nebojovat s ní. Bezbolestný porod opravdu existuje, sama znám ženy, které ho prožily. Když se ti to ale nepodaří, nic si nevyčítej.

Pupečník a červený ručník

Přáli jsme si nechat pupečník dotepat. To celkem dodrželi, i když je manžel musel brzdit. Pupečník pak přestřihl on.

Dceru mi položili na tělo a přikryli jsme ji červeným ručníkem, který jsme měli připravený. Nelíbil se jim ale její dech, a tak mi ji po chvíli odnesli na vedlejší vyšetřovací lůžko a sledovali jí dech tam. Ta chvíle byla nejspíš krátká, mně ale připadala trýznivá a nekonečně dlouhá. Pak mi ji vrátili zpátky na tělo.

Co by mi pomohlo vědět: Pupečník můžeš nechat dotepat. Partner může během porodu dohlížet, aby se tvá přání dodržela.

Ještě placenta

Pak přišla na řadu placenta. Najednou jsem ucítila velký nepříjemný tlak v porodních cestách. Stačilo lehce zatlačit a byla venku. Bohužel jsem ji nemohla ani vidět, ani si ji nechat. Tenkrát mě myslím ani nenapadlo o to požádat.

Co by mi pomohlo vědět: Nenech si tahat za pupeční šňůru. Zkus čekat a kojit, placenta by se měla pustit sama. A dnes už vím, že můžeš požádat, aby ti placentu ukázali nebo ti ji nechali.

Když mi ji vrátili

Zaplavila mě úleva, krásný pocit a spokojenost. Zároveň jsem ale nevěděla, jak ji vzít do náruče. Bála jsem se jí dotknout a bála jsem se jí pomoci k prsu.

Co by mi pomohlo vědět: Tři své miminko rukama na svém těle. Otři mu rukou pusinku a nos. Můžeš ho držet lehce hlavičkou předkloněnou dolů, ať vyteče zbytek plodové vody. Pokud se samo nějakou dobu nedobývá k prsu, pomoz mu. Odpočívej, mazli se, nenech se rušit personálem a hezky se zabalte.

Co bych si dnes řekla

Kdybych mohla promluvit se svým tehdejším já, řekla bych si to, co dnes říkám i tobě:

„Dovol to, pusť tu kontrolu, nech to bolet, zvládneš to, jsi dost silná.“

Obsah je informativní a nenahrazuje individuální péči porodní asistentky, lékařky či lékaře. Při potížích se vždy obrať na odbornou péči.