O Výletní víle a kapsách plných zbytečností
Byly jednou dvě děti, Eliška a Matěj, které ze všeho nejvíc milovaly výlety.
Milovaly vlaky, hrady, zoo, lesní stezky, koupaliště i obyčejné procházky do města.
Jenže měly jeden zvláštní zvyk.
Jakmile někde zahlédly stánek nebo obchůdek, okamžitě se ozvalo:
„Mami, já chci támhleto!“
„A já taky!“
„Prosííím!“
„Já to nutně potřebuju!“
Jednou to byl plyšový dráček. Podruhé svítící míček. Pak plastový meč, náramek, přívěsek, malá panenka, autíčko a krabička s překvapením.
A pokaždé děti slibovaly:
„Já si s tím budu hrát každý den!“
„Já si to budu hlídat!“
„Tohle je moje úplně nejoblíbenější věc na světě!“
Jenže doma to dopadalo trochu jinak.
Plyšový dráček skončil po dvou dnech pod postelí.
Svítící míček se zakutálel za skříň.
Plastový meč praskl.
Náramek se ztratil.
A na malou panenku si Eliška po týdnu skoro nevzpomněla.
Jednoho dne se rodina vydala na výlet do velikého lesa.
Uprostřed lesa stál malý dřevěný stánek.
A v něm bylo úplně všechno.
Barevné kamínky.
Plyšová zvířátka.
Pískací ptáčci.
Kouzelnické hůlky.
Dřevěné meče.
Dokonce i maličké truhličky se třpytivými poklady.
Eliška s Matějem se zastavili.
Oči se jim rozzářily.
„Mami!“
Maminka se ani nestihla otočit.
„Chci tu lišku!“
„Já chci meč!“
„A ještě ten kamínek!“
„A já tu truhličku!“
Najednou se za stánkem ozvalo jemné zacinkání.
Cink… cink…
Objevila se maličká víla.
Na zádech měla batůžek a na šatech našité malé kapsičky.
„Já jsem Výletní víla,“ řekla.
„A slyšela jsem, že tu někdo něco nutně potřebuje.“
„Já!“ vykřikl Matěj.
„Já taky!“ řekla Eliška.
Víla přikývla.
„Výborně. Tak si to všechno můžete vzít.“
Děti otevřely pusu překvapením.
„Opravdu?“
„Opravdu.“
Víla mávla rukou.
A všechny věci, které si děti přály, se najednou objevily v jejich batozích.
Plyšáci.
Meče.
Kamínky.
Náramky.
Hračky.
Krabičky.
Další hračky.
A ještě další.
Batohy byly najednou obrovské.
„Tak můžeme pokračovat ve výletě,“ usmála se víla.
Děti vykročily.
Po deseti krocích Matěj funěl.
„Ten batoh je těžký.“
Po dalších deseti krocích funěla Eliška.
„Mě bolí ramena.“
Když ostatní běželi k potoku, děti zůstaly vzadu.
Když ostatní objevili žabku, děti ji neviděly.
Když kolem proběhla srnka, Matěj právě přerovnával hračky v batohu.
Když našli nádherné místo na piknik, Eliška hledala ztracený třpytivý kamínek.
„Tohle není moc dobrý výlet,“ povzdychla si.
Výletní víla si sedla vedle nich.
„Co jste dnes vlastně chtěli zažít?“
Děti se zamyslely.
„Vidět vodopád,“ řekl Matěj.
„A dát si zmrzlinu.“
„Já jsem chtěla hledat zvířecí stopy,“ řekla Eliška.
„A vylézt na rozhlednu.“
„A podařilo se vám to?“
Děti zavrtěly hlavou.
„Pořád jsme hlídali ty věci.“
Víla otevřela jednu ze svých kapsiček.
Vytáhla z ní úplně obyčejnou šišku.
„Tuhle jsem našla před deseti lety na výletě s kamarádkou,“ řekla.
„A víte, proč ji mám pořád?“
Děti zavrtěly hlavou.
„Protože mi připomíná ten den. Déšť. Les. Smích. A obrovskou louži, do které jsme obě spadly.“
Pak víla ukázala na jejich batohy.
„Věci nejsou špatné. Některé máme rádi mnoho let. Ale když chceme každou věc, kterou zahlédneme, přestaneme si jich vážit.“
„Jak poznáme, kterou opravdu chceme?“ zeptala se Eliška.
Víla se usmála.
„Mám jedno kouzlo.“
Zvedla tři prsty.
„Než si něco koupíte, položte si tři otázky:
Budu si s tím opravdu hrát i doma?
Mám už něco podobného?
A budu z toho mít radost ještě zítra?“
Matěj se podíval na plastový meč.
„Já už doma dva meče mám.“
Eliška si prohlédla třpytivou truhličku.
„A já vlastně nevím, co bych do ní dávala.“
Víla lusknula prsty.
FUK!
Všechny zbytečné věci z batohů zmizely zpátky do stánku.
Batohy byly zase lehké.
Děti vyběhly po cestě.
Našly vodopád.
Pozorovaly žabky.
Objevily stopy srnky.
Vylezly na rozhlednu.
A cestou zpátky prošly znovu kolem stánku.
Matěj se na chvíli zastavil u malého dřevěného vláčku.
„Ten bych chtěl.“
Maminka nic neřekla.
Matěj přemýšlel.
„Mám doma vláčky.“
Chvíli ještě koukal.
„Tak ho nepotřebuju.“
Eliška objevila malého látkového ptáčka.
Dlouho si ho prohlížela.
„Já bych si s ním hrála s panenkami,“ řekla.
„A žádného takového doma nemám.“
Pak se zamyslela.
„Ale koupím si ho až cestou zpátky. Když ho budu pořád chtít.“
O hodinu později kolem stánku opravdu procházeli znovu.
Eliška si na ptáčka vzpomněla.
Pořád ho chtěla.
A tak ho dostala.
Doma mu našla místo, hrála si s ním a dávala na něj pozor.
A od té doby se na jejich výletech stále občas ozvalo:
„Jééé, to chci!“
Protože děti jsou děti.
Jenže hned potom většinou následovalo:
„Počkat…“
„Budu si s tím hrát doma?“
„Nemám už něco takového?“
„A budu to chtít ještě zítra?“
A čím méně věcí si z výletů vozily domů, tím více si z nich přivážely něco jiného.
Vzpomínky.
Na srnku.
Na vodopád.
Na zmrzlinu.
Na společný smích.
A ty se kupodivu nikdy nezakutálely pod postel.
Konec.
Once there were two children, Eliška and Matěj, who loved outings more than anything.
They loved trains, castles, the zoo, forest paths, the swimming pool, and even ordinary walks into town.
They just had one peculiar habit.
The moment they spotted a stall or a little shop, it started:
“Mum, I want that!”
“Me too!”
“Pleeease!”
“I really need it!”
Once it was a stuffed dragon. Next a glow-in-the-dark ball. Then a plastic sword, a bracelet, a charm, a tiny doll, a toy car, and a surprise box.
And every time the children promised:
“I’ll play with it every day!”
“I’ll look after it!”
“This is my absolute favourite thing in the whole world!”
At home, though, it went a little differently.
The stuffed dragon ended up under the bed after two days.
The glowing ball rolled behind the wardrobe.
The plastic sword cracked.
The bracelet went missing.
And after a week, Eliška had almost forgotten the tiny doll.
One day the family went on an outing into a great big forest.
In the middle of the forest stood a little wooden stall.
And it had absolutely everything.
Coloured pebbles.
Stuffed animals.
Squeaky birds.
Magic wands.
Wooden swords.
Even tiny chests of glittering treasure.
Eliška and Matěj stopped.
Their eyes lit up.
“Mum!”
Mum didn’t even have time to turn around.
“I want that fox!”
“I want the sword!”
“And that pebble too!”
“And I want the little chest!”
Suddenly a soft jingling came from behind the stall.
Ting… ting…
A tiny fairy appeared.
She had a backpack on her back and little pockets sewn onto her dress.
“I’m the Outing Fairy,” she said.
“And I heard someone here really needs something.”
“Me!” Matěj shouted.
“Me too!” said Eliška.
The fairy nodded.
“Wonderful. You can take it all.”
The children opened their mouths in surprise.
“Really?”
“Really.”
The fairy waved her hand.
And all the things the children had wished for appeared in their backpacks.
Stuffed toys.
Swords.
Pebbles.
Bracelets.
Toys.
Boxes.
More toys.
And still more.
The backpacks were suddenly enormous.
“Right then, we can carry on with the outing,” the fairy smiled.
The children set off.
After ten steps, Matěj was puffing.
“This backpack is heavy.”
After ten more, Eliška was puffing too.
“My shoulders hurt.”
When the others ran to the stream, the children lagged behind.
When the others found a frog, the children didn’t see it.
When a deer ran past, Matěj was rearranging toys in his backpack.
When they found a beautiful picnic spot, Eliška was hunting for a lost glittery pebble.
“This isn’t a very good outing,” she sighed.
The Outing Fairy sat down beside them.
“What did you actually want to do today?”
The children thought.
“See a waterfall,” said Matěj.
“And have an ice cream.”
“I wanted to look for animal tracks,” said Eliška.
“And climb the lookout tower.”
“And did you?”
The children shook their heads.
“We were too busy looking after all the stuff.”
The fairy opened one of her little pockets.
She took out a perfectly ordinary pine cone.
“I found this ten years ago on an outing with a friend,” she said.
“And do you know why I still have it?”
The children shook their heads.
“Because it reminds me of that day. Rain. The forest. Laughing. And a huge puddle we both fell into.”
Then the fairy pointed at their backpacks.
“Things aren’t bad. Some we love for years. But when we want every single thing we see, we stop valuing any of them.”
“How do we know which one we really want?” Eliška asked.
The fairy smiled.
“I have a little spell.”
She held up three fingers.
“Before you buy something, ask yourselves three questions:
Will I actually play with this at home?
Do I already have something like it?
And will I still be glad I have it tomorrow?”
Matěj looked at the plastic sword.
“I’ve already got two swords at home.”
Eliška studied the glittery little chest.
“And I don’t even know what I’d put in it.”
The fairy snapped her fingers.
POOF!
All the extra things vanished from the backpacks, back to the stall.
The backpacks were light again.
The children ran up the path.
They found the waterfall.
They watched the frogs.
They discovered deer tracks.
They climbed the lookout tower.
And on the way back they passed the stall again.
Matěj paused for a moment by a little wooden train.
“I’d like that.”
Mum said nothing.
Matěj thought.
“I’ve got trains at home.”
He looked a little longer.
“So I don’t need it.”
Eliška found a little cloth bird.
She looked at it for a long time.
“I’d play with it with my dolls,” she said.
“And I don’t have one like this at home.”
Then she thought.
“But I’ll buy it on the way back. If I still want it.”
An hour later they really did pass the stall again.
Eliška remembered the bird.
She still wanted it.
So she got it.
At home she found it a place, played with it, and looked after it.
And from then on, on their outings, you still sometimes heard:
“Ooh, I want that!”
Because children are children.
But right after that, it was usually:
“Wait…”
“Will I play with it at home?”
“Don’t I already have something like it?”
“And will I still want it tomorrow?”
And the fewer things they brought home from their outings, the more they brought back of something else.
Memories.
Of the deer.
Of the waterfall.
Of the ice cream.
Of laughing together.
And those, oddly enough, never rolled away under the bed.
The end.