Stůl, který odešel od večeře
U rodiny Fouskových bylo u večeře pokaždé trochu rušno.
Tedy… „trochu“ říkala maminka.
Tatínek tomu říkal „jídelní tornádo“.
A babička jednou prohlásila, že kdyby pod stolem bydlela slepice, nemusela by už nikdy dostávat zrní.
U stolu totiž seděli tři sourozenci — pětiletý Matěj, čtyřletá Rozárka a nejmladší Tonda.
A všichni tři měli při jídle strašně moc práce.
Matěj si vzal dvě sousta a vzpomněl si:
„Jé! Já vám musím ukázat, jak umím skočit z gauče!“
A odběhl.
Rozárka ukusovala rohlík cestou kolem stolu.
Křup.
Drobek na stole mimo talíř.
Křup.
Drobek na židli.
Křup.
Drobek na zemi.
A Tonda zase nejradši jedl tak, že držel chleba v jedné ruce, autíčko ve druhé a objížděl s obojím celý byt.
„Tondo, chleba není spolujezdec,“ říkala maminka.
Jenže chleba už mezitím projel kuchyní, chodbou, obývákem a jednou dokonce skončil na poličce s botami.
Nejhorší bylo, že si děti vždycky naložily velikánskou porci.
„Já chci HODNĚ!“
„Já ještě víc!“
„Mně dej tři knedlíky!“
A za chvíli:
„Já už nechci.“
„Mně to nechutná.“
„Já mám plný bříško.“
A půlka večeře zůstala na talířích.
Maminka jim nenutila poslední sousta.
„Když už opravdu nemáte hlad, nemusíte se přejídat,“ říkala.
„Ale příště si dejte nejdřív míň. Přidat se dá vždycky.“
Jenže další den se všechno opakovalo.
A potom přišel čtvrtek.
Ten podivný čtvrtek.
Maminka uvařila bramborovou kaši, kuřecí maso a okurkový salát.
Děti přiběhly ke stolu.
„Já chci největší maso!“
„Já největší hromadu kaše!“
„Já chci všechno!“
Maminka se jen podívala na tatínka.
Tatínek se podíval na stůl.
A stůl…
…si povzdechl.
„Húúúúú.“
Všichni ztichli.
„Cos to udělal?“ zeptala se maminka tatínka.
„Já nic.“
„Húúúúú,“ ozvalo se znovu.
Tentokrát se zachvěly i talíře.
A potom se ze stolu ozval hluboký hlas:
„TAK DOST.“
Rozárce vypadla vidlička.
Matěj otevřel pusu.
Tonda zašeptal:
„Stůl mluví.“
„Ano,“ zabručel stůl. „A už toho mám plné šuplíky!“
„Ty nemáš šuplíky,“ řekl Matěj.
„TO JE TEĎ ÚPLNĚ JEDNO!“
Stůl zavrzal.
„Každý den po mně lezou drobky. Každý den mi někdo maže omáčku na nohy. Jednou jsem měl pod sebou půl rohlíku, dvě těstoviny a hrášek, který tam bydlel TŘI DNY!“
Tatínek se nenápadně podíval pod stůl.
„A nejhorší,“ pokračoval stůl, „je to vaše věčné odbíhání. Já se celý den těším, že si večer všichni na chvíli sednete spolu. A co místo toho?
Kous – pryč.
Kous – autíčko.
Kous – gauč.
Kous – kočka.
Kous – ponožka.“
Tonda se podíval na svou ponožku.
Opravdu na ní měl přilepený kousek sýra.
„Proto,“ prohlásil stůl, „odcházím.“
A než mohl kdokoli něco říct…
VRRRRZ!
Stůl zastrčil nohy pod sebe jako veliký dřevěný brouk.
Talíře se sesunuly k zemi.
A stůl vyrazil ze dveří.
„NÁŠ STŮL!“ vykřikla maminka.
Všichni za ním běželi.
Stůl se řítil chodbou.
Dus dus dus dus!
Seběhl po schodech.
Dus dus dus dus!
Vyrazil ven z domu a zamířil přes zahradu.
„Počkej!“ volala Rozárka.
Ale stůl nečekal.
Proběhl brankou a zmizel v lese.
Děti se zastavily.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Matěj.
Tatínek pokrčil rameny.
„Asi budeme muset večeřet bez stolu.“
Zpočátku to dětem připadalo senzační.
„Piknik!“ vykřikla Rozárka.
Sedli si na koberec.
Každý dostal talíř.
Matěj si dal sousto, vyskočil a běžel pro kostky.
ŠLÁP.
„Aúúú!“
Rozárka právě došlápla do jeho kaše.
Tonda si nesl chleba k autíčkům.
„Pozor!“ zavolala maminka.
Pozdě.
Tonda zakopl.
Chleba přistál pod skříní.
Pes Baryk byl u něj dřív než Tonda.
„Baryku! To bylo moje!“
Baryk nic neříkal.
Jen velmi spokojeně žvýkal.
Rozárka si položila talíř vedle sebe.
Za chvíli se otočila.
A sedla si přímo do okurkového salátu.
„FŮŮŮJ!“
Tatínek se snažil nesmát.
Opravdu se snažil.
Nevydržel to.
„Promiň,“ řekl mezi smíchem. „Ale máš okurku na zadku.“
Večeře bez stolu byla katastrofa.
Další ráno bylo ještě horší.
Misky s kaší děti držely na kolenou.
Jedna se převrhla.
Lžička zmizela pod gaučem.
Tonda našel starý kousek housky pod skříní a chtěl ho sníst.
„Ten už ne,“ zarazila ho maminka.
„Proč?“
Maminka housku otočila.
Na druhé straně byla zelená.
„Protože některé jídlo, které se válí všude možně, se zkrátka zkazí.“
Děti začaly pomalu chápat, že ten starý obyčejný stůl možná nebyl tak obyčejný.
Odpoledne se ho vydaly hledat.
Šly do lesa po stopách.
Jedna stopa byla otisk dřevěné nohy.
Další byla odřená hlína.
A potom našly na větvi ubrousek.
„Tudy!“ vykřikl Matěj.
Stůl seděl na malé mýtině.
Kolem něj bylo něco velmi zvláštního.
Sedělo tam asi dvacet lesních zvířat.
Veverky.
Ježek.
Dvě myši.
Zajíc.
A dokonce srnka.
Všichni spořádaně seděli kolem stolu a jedli.
Veverka měla tři oříšky.
Snědla dva.
Třetí si schovala.
Zajíc měl kousek mrkve.
Ježek několik jablečných kousků.
Nikdo neběhal s jídlem po lese.
Nikdo si nedělal z kaše silnici.
Nikdo neházel jídlo na zem.
„Vidíte?“ řekl stůl dětem.
„Ti si mě umí vážit.“
Matěj sklopil hlavu.
„My jsme tě nechtěli naštvat.“
„To věřím.“
Rozárka se zamyslela.
„Vrátíš se?“
Stůl zavrzal.
„Možná.“
„Co máme udělat?“
Stůl chvíli mlčel.
Potom řekl:
„Musíte projít Zkouškou slavnostní večeře.“
Dětem se rozzářily oči.
ZKOUŠKA!
To znělo mnohem lépe než „pravidla stolování“.
Stůl jim dal košík.
Uvnitř byly tři malé housky, tři jablka a šest kousků sýra.
„Tohle je vaše večeře.“
Matěj se zarazil.
„Ale já chci čtyři sýry.“
„Můžeš.“
„Super!“
„Ale když je nesníš, odneseš zbytek domů na zádech.“
„Cože?“
Stůl ukázal na veliký batoh.
„Každé zbytečně nabrané jídlo se promění v kámen.“
Matěj si okamžitě vzal jen jeden sýr.
Rozárka se začala smát.
„Ty se bojíš kamenů!“
„Nebojím. Jen… mám rád lehké batohy.“
Děti začaly jíst.
Po chvíli Matěj vyskočil.
„Já si jen dojdu —“
Vtom mu židle přirostla ke kalhotám.
„ÁÁÁ!“
Udělala s ním dva kroky.
Klop.
Klop.
Klop.
Rozárka spadla smíchy pod stůl.
„Každý, kdo odbíhá s jídlem,“ vysvětlil stůl, „si bere židli s sebou.“
Matěj se zase posadil.
„Dobře. Nikam nejdu.“
Tonda ukusoval housku.
Drobeček spadl na zem.
A najednou:
PÍP!
Z křoví vyběhla malinká slepička a drobeček sezobla.
PÍP PÍP!
Další drobek.
Další slepička.
PÍP PÍP PÍP!
Za chvíli kolem Tondy pobíhalo snad třicet slepic.
„POMOC!“
Tonda držel housku nad hlavou.
Slepice poskakovaly kolem něj.
„Víš, co se stane s drobky, které necháš všude kolem?“ zeptal se stůl.
„Přijdou slepice?!“
„Někdy.“
Stůl se zachichotal.
„A jindy mravenci. Nebo myši. Nebo je někdo rozšlápne a roznese po celém domě.“
Tonda začal jíst nad talířem.
Slepice smutně odešly.
Nakonec měly děti snědeno.
Rozárka nechala půlku jablka.
„Já už mám opravdu plné bříško,“ řekla opatrně.
Stůl se na ni zadíval.
Děti čekaly, jestli se objeví kámen.
Nic.
„Tak to je v pořádku,“ řekl stůl.
„Ale já jsem to nedojedla!“
„Nikdo nemusí jíst přes plné břicho.“
Stůl vzal půlku jablka.
„Schováme ho na později.“
Rozárka se usmála.
„Takže se musí vždycky všechno dojíst?“
„Ne,“ řekl stůl.
„Jídlo není soutěž.
Ale když nevím, jaký mám hlad, vezmu si nejdřív trochu.
Když chci víc, přidám si.
Když už nemůžu, přestanu.
A když jím, dávám jídlu chvíli pozornost.“
Matěj přikývl.
„A neběhám s rohlíkem na záchod.“
„To jsem zrovna říct nechtěl,“ zabručel stůl.
„Ale ano. Hlavně neběhej s rohlíkem na záchod.“
Stůl se s nimi nakonec vrátil domů.
Od té doby nebyly večeře u Fouskových dokonale spořádané.
To zase ne.
Jednou Tondovi spadly špagety na tričko.
Rozárka převrhla mléko.
Matěj jednou zapomněl a odběhl ukázat všem obrovského brouka.
Ale něco se změnilo.
Když děti jedly, většinou zůstaly chvíli u stolu.
Jídlo necestovalo po celém bytě.
Nabíraly si raději menší porce a potom si přidaly.
A když už neměly hlad, řekly to.
A úplně nejlepší bylo, že si při večeři začaly vyprávět.
Co kdo zažil.
Co bylo legrační.
Co koho naštvalo.
Co budou dělat zítra.
Jednou večer se Matěj opřel o desku stolu a řekl:
„Víš, že je vlastně docela fajn, že máme místo, kde jsme všichni spolu?“
Stůl tiše zavrzal.
„Já to vím už dávno.“
Pod stolem se ozvalo:
„PÍP.“
Všichni ztuhli.
Tatínek se pomalu podíval dolů.
Seděla tam jediná malá slepička.
A čekala na drobek.
Tonda si přitiskl rohlík k hrudi.
„ANI NÁHODOU.“
A od té doby, kdykoli někomu u Fouskových spadl drobek na zem, stačilo zašeptat:
„Píp.“
A všichni přesně věděli, co to znamená a rozesmáli se.
Konec.