Prázdné místo uprostřed gauče
Byli jednou tři sourozenci.
Terezka, Ondřej a nejmladší Šimon.
Byli spolu skoro pořád. Někdy si krásně hráli. Někdy se hádali tak hlasitě, že maminka říkala:
„Podle zvuku soudím, že se nám v pokojíčku právě srazily dva vlaky a jeden dinosaurus.“
A někdy si lezli na nervy úplně obyčejně.
„Nesahej mi na to!“
„Posuň se!“
„On se na mě dívá!“
„Já se nedívám! Já jen koukám tím směrem!“
Prostě sourozenci.
Jenže jednoho dne jeden z nich odjel.
Ondřej.
Měl být nějakou dobu pryč.
První den to bylo skoro zajímavé.
Terezka si sedla na jeho místo u stolu.
„Hele! Můžu sedět tady!“
Šimon si vzal kostku, kterou mu Ondřej normálně pořád zabavoval.
„A tato je teď moje!“
Nikdo jim neříkal, že moc dupou.
Nikdo jim nebral ovladač.
Nikdo neříkal:
„Toto jsem měl první!“
Bylo doma nějak podezřele snadno.
Jenže večer si Terezka sedla na gauč.
Vedle ní zůstalo volné místo.
To Ondřejovo.
Podívala se na něj.
A najednou jí vůbec nepřipadalo báječné, že se nemusí mačkat.
„Mami,“ řekla, „ono je tady nějak moc místa.“
Maminka se podívala na gauč.
„To teda je.“
Šimon chvíli nic neříkal.
Pak přinesl Ondřejův polštář a položil ho na prázdné místo.
„Tak.“
„Co tak?“ zeptala se Terezka.
„Aby to nebylo prázdný.“
Druhý den si chtěli postavit z dek bunkr.
Terezka držela jednu stranu.
Šimon druhou.
A prostředek pořád padal.
„Ondřej to vždycky držel tady,“ řekla Terezka.
Chvíli bylo ticho.
Pak Šimon prohlásil:
„No jo. A vždycky u toho strašně poroučel.“
Terezka se začala smát.
„To jo.“
„Říkal: Ne takhle! Takhle! Vy to vůbec neumíte!“
Šimon se postavil, dal ruce v bok a napodobil Ondřeje:
„LIDI! SOUSTŘEĎTE SE! STAVÍME BUNKR, NE BRAMBOROVÝ SALÁT!“
Terezka se smála tak, že bunkr spadl úplně.
A pak se smáli ještě víc.
Jenže když smích skončil, Šimon si sedl mezi deky.
„Mně stejně chybí.“
Terezka přikývla.
„Mně taky.“
„I když otravuje.“
„I když otravuje.“
„Hodně.“
„Strašně.“
Chvíli seděli potichu.
A maminka, která je poslouchala ze dveří, si k nim přisedla.
„Víte, co je na tom zvláštní?“ řekla.
„Co?“
„Když s někým dlouho žijete, udělá si místo nejen u stolu nebo na gauči.“
Ukázala Terezce na hrudník.
„Udělá si místo i tady.“
Šimon se podíval na svoje tričko.
„Já tam nic nemám.“
„Ne pod tričkem.“
„Aha.“
„Myslím uvnitř. V našem životě.“
Terezka chvíli přemýšlela.
„A když odjede, tak tam ta díra zůstane?“
Maminka zavrtěla hlavou.
„Není to díra. Spíš pokojíček. Jeho pokojíček v tobě. A ten tam zůstává, i když je Ondřej daleko.“
Šimon se zamračil.
„A on má pokojíček s náma?“
„Určitě.“
„I se mnou?“
„I s tebou.“
Šimon se zamyslel.
„Tak doufám, že tam nemá nepořádek.“
Maminka se rozesmála.
„Když vás znám, tak určitě má.“
Od té doby si Terezka se Šimonem začali všímat zvláštní věci.
Ondřej byl pryč.
Ale zároveň byl pořád trochu všude.
Když někdo řekl jeho oblíbenou hlášku.
Když našli pod postelí jeho ponožku.
Když Šimon postavil legového robota a okamžitě věděl, co by na něj Ondřej řekl.
„Má moc malou hlavu.“
„Přesně,“ řekla Terezka.
A když šli večer spát, Šimon někdy zavolal do tmy:
„Dobrou, Ondřeji!“
Terezka se mu jednou smála.
„On tě neslyší.“
Šimon pokrčil rameny.
„Nevadí. Já to potřebuju říct.“
A tak mu to od té doby říkala taky.
„Dobrou, Ondřeji.“
Jednoho večera maminka našla na stole papír.
Byl na něm nakreslený obrovský gauč.
Na něm tři děti.
Jedno z nich bylo nakreslené trochu dál, na druhé straně papíru.
Mezi nimi vedla dlouhá červená čára.
„Co je to?“ zeptala se maminka.
Terezka odpověděla:
„To jsme my.“
„A ta čára?“
Šimon se zatvářil, jako by to bylo úplně jasné.
„To je sourozenecká šňůra.“
„Aha.“
„Ta nejde přestřihnout.“
Terezka dodala:
„Ani když je někdo daleko.“
Šimon chvíli přemýšlel.
„Ani když otravuje.“
„Ani když otravuje,“ souhlasila maminka.
„Ani když mi vezme lego?“
„Ani tehdy.“
Šimon si povzdechl.
„Tak to je fakt hodně silná šňůra.“
A byla.
Někdy byla natažená přes jeden pokoj.
Někdy přes celé město.
Někdy možná ještě dál.
Ale pořád tam byla.
A když se dětem po Ondřejovi zastesklo, už se toho smutku tolik nebály.
Věděly totiž, že stýskání není znamení, že něco zmizelo.
Je to někdy právě naopak.
Je to znamení, že nám na někom pořád moc záleží.
A tak prázdné místo na gauči zůstalo ještě nějakou dobu prázdné.
Nikdo ho schválně nezabral.
Protože patřilo Ondřejovi.
A všichni věděli, že až se jednou vrátí, nejspíš si tam sedne, roztáhne se přes půl gauče a během tří minut někoho naštve.
A kupodivu se na to všichni docela těšili.
Konec.