O třech dětech, které vyhlásily zubní stávku
U Nováků byl každý večer úplně stejný.
Maminka zavolala:
„Děti! Koupelna! Zuby!“
A v tu chvíli se začaly dít podivné věci.
Štěpán, který ještě před vteřinou ležel na koberci a tvrdil, že se nudí, najednou zjistil, že má nesmírně důležitou práci.
„Nemůžu!“ zavolal. „Musím tady hlídat ponožku.“
„Jakou ponožku?“
„Tuhle.“
„Proč?“
Štěpán chvíli přemýšlel.
„Aby neutekla.“
Jeho mladší sestra Viktorka už sice v koupelně byla, ale pevně držela pusu zavřenou.
„Viktorko, otevři.“
Viktorka zavrtěla hlavou.
„Jen ti zoubky dočistím.“
Viktorka zavrtěla hlavou ještě víc.
„Ale ty zadní potřebují—“
„NE! MOJE ZUBY JSOU SOUKROMÉ!“
A nejmladší Jonáš stál u umyvadla s kartáčkem v ruce a tvářil se, jako kdyby mu někdo nabízel rozmixovaného slimáka.
„Pastu nechci.“
„Dám ti jen maličko.“
„Ne.“
„Je jahodová.“
„Právě proto.“
„Včera ti chutnala.“
„Včera jsem byl jiný člověk.“
Maminka se opřela o dveře.
Každý večer.
Každičký.
Večer.
Štěpánovi čištění „trvalo moc dlouho“.
Viktorce vadilo dočišťování.
Jonášovi pasta.
A když už se podařilo nahnat všechny tři k umyvadlu, Štěpán začal:
„Au!“
Maminka zpozorněla.
„Co tě bolí?“
„Čištění.“
„Kde?“
Štěpán ukázal někam mezi tvář, bradu a ucho.
„Tady.“
Maminka čistila jemněji.
„Au.“
Ještě jemněji.
„Au.“
Kartáček se skoro ani zubu nedotkl.
„AU.“
Maminka se na něj podívala.
„Štěpáne…“
„Já mám velmi citlivé… všechno.“
A tak jednoho večera děti rozhodly, že už toho bylo dost.
„Dneska si zuby nečistíme!“ prohlásil Štěpán.
„Jo!“ řekla Viktorka.
Jonáš zahodil pastu do kelímku.
„SVOBODA!“
Maminka otevřela pusu, že něco řekne.
Pak ji zase zavřela.
„Dobře,“ řekla.
Děti ztichly.
Tohle nečekaly.
„Jako… opravdu?“ zeptal se Štěpán.
„Opravdu.“
Děti se na sebe podívaly.
„JUPÍÍÍ!“
A odběhly do postelí.
Jenže sotva v pokoji zhaslo světlo, ozvalo se odněkud:
„Pššššt.“
Štěpán otevřel oči.
„Slyšeli jste to?“
„Co?“ zašeptala Viktorka.
„Pšššššt!“
Jonáš se posadil.
„To jde od okna.“
Všichni tři chvíli mlčeli.
Pak se z parapetu ozvalo:
„HALÓÓÓ!“
Štěpán se podíval k oknu a vykulil oči.
„Na parapetu něco je!“
A najednou se po parapetu přikutálela tři drobná stvoření.
Svítil na ně měsíc.
Byla asi jako hrášek.
Měla kulatá bříška, rozcuchané vlasy a na hlavách čepice vyrobené z drobků.
První se uklonilo.
„Dobrý večer. Já jsem Drobek.“
Druhé zamávalo.
„Já jsem Lepík.“
Třetí si olízlo prst.
„A já jsem Cukrouš.“
Děti na ně zíraly.
„Co tady děláte?“ zeptala se Viktorka.
Drobek se zatvářil překvapeně.
„Co bychom dělali? STĚHUJEME SE K VÁM!“
„Kam?“
Lepík ukázal Viktorce do pusy.
„Tam.“
„COŽE?!“
„No jasně,“ řekl Cukrouš. „Když se nečistí, je tam krásně.“
Vytáhl maličké lehátko.
„Teplo.“
Drobek si přinesl kufr.
„Jídlo.“
Lepík si přinesl polštář.
„A nikdo nás nevyhání.“
„Vy tam budete bydlet?!“ zhrozil se Štěpán.
„Samozřejmě.“
Cukrouš rozbalil plán.
„Tady mezi zadními zuby uděláme kuchyň.“
„NE!“
„Tady bude obývák.“
„NE!“
„A tady…“
Cukrouš ukázal na jeden Štěpánův zub.
„…uděláme trampolínu.“
„V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ!“
Drobek pokrčil rameny.
„Tak sis měl čistit.“
Štěpán zrudl.
„Ale mně to bolí!“
Tři tvorečci ztichli.
Podívali se na sebe.
A pak se začali strašně smát.
„Co je?“ zamračil se Štěpán.
„Nic,“ řekl Lepík. „Jen jsme tě dneska pozorovali.“
„A?“
„Říkal jsi AU ještě předtím, než se tě kartáček dotkl.“
„To byla…“
Štěpán přemýšlel.
„…předbolest.“
„Aha,“ řekl Drobek vážně.
„Velmi nebezpečná nemoc.“
Pak všichni tři zase vyprskli smíchy.
Viktorka se chytila za pusu.
„A ke mně nesmíte!“
„Proč?“ zeptal se Cukrouš.
„Já si zuby čistím!“
Lepík přikývl.
„Přední ano.“
„No!“
„Ale vzadu…“
Ukázal prstem.
„…tam pořádáš hostinu.“
Viktorka zalapala po dechu.
„Proto ti je maminka dočišťuje,“ dodal.
„Já si je dočistím sama!“
„Všechny?“
Viktorka se zamyslela.
„Skoro.“
„Skoro zub je náš nejoblíbenější zub,“ řekl Drobek.
Jonáš mezitím couval ke dveřím.
„Ke mně nepůjdete.“
„Proč?“
„Já bych si zuby čistil. Ale pasta je hnusná.“
Cukrouš zamrkal.
„Tak proč neřekneš, že chceš jinou?“
Jonáš se zarazil.
„Jinou?“
„No jistě.“
„Existují jiné?“
„Jonáši,“ ozval se Štěpán, „v obchodě jich je asi miliarda.“
Jonáš vypadal, jako kdyby právě objevil nový kontinent.
„A nemusí být jahodová?!“
„Nemusí.“
Jonáš vyskočil.
„MAMÍÍÍ!“
Štěpán s Viktorkou se na sebe podívali. Pak vylezli z postelí a běželi za ním.
Za chvíli se rozsvítilo v koupelně.
Maminka stála ve dveřích v pyžamu.
Před ní tři děti.
Štěpán držel kartáček.
Viktorka ukazovala dozadu do pusy.
Jonáš držel pastu dvěma prsty, jako kdyby to byla mrtvá žába.
„Potřebujeme změny,“ řekl Štěpán.
„Dobře,“ řekla maminka.
„Já chci, abys čistila jemně. Ale opravdu jemně. A když to bude bolet doopravdy, řeknu ti kde.“
„Platí.“
Viktorka řekla:
„Já si vyčistím sama. A ty mi pak jen zkontroluješ zadní.“
„Platí.“
Jonáš položil pastu na umyvadlo.
„A tohle už nikdy.“
„Zítra vybereme jinou.“
„Platí.“
Pak se všichni pustili do čištění.
Z koupelny se ozývalo:
ŠŠŠŠK.
ŠŠŠK.
ŠŠŠŠK.
Drobek, Lepík a Cukrouš stáli na kraji umyvadla.
Vypadali vyděšeně.
„Co se děje?!“ křičel Cukrouš.
„VYSTĚHOVÁNÍ!“ zařval Drobek.
„ZACHRAŇTE POHOVKU!“
Lepík táhl maličký polštář.
„TRAMPOLÍNU NECHTE BÝT!“
A pak:
ŠŠŠK!
FÍÍÍ!
PLIV!
Všichni tři zmizeli v odpadu.
Ještě chvíli bylo ze sifonu slyšet:
„TOHLE JE NEHORÁZNÉÉÉÉ!“
Děti se smály tak, že skoro nemohly vypláchnout pusu.
Od toho dne u Nováků nebylo čištění zubů zázračně oblíbené.
Štěpán pořád někdy řekl:
„Nechce se mi.“
Viktorka občas protestovala:
„Já už jsem hotová!“
A Jonáš si jednou vybral pastu, která chutnala tak příšerně, že ji po prvním čištění sám dobrovolně vyhodil.
A když se jim čištění opravdu nelíbilo, hledali způsob, který jim bude vyhovovat lépe.
Protože Drobek, Lepík a Cukrouš?
Ti prý pořád hledají nějakou pusu, kde by mohli bydlet.
A úplně nejradši mají děti, které večer zavolají:
„DNESKA JENOM VYNECHÁM!“
V tu chvíli totiž Drobek okamžitě vytahuje kufr.
Lepík balí polštář.
A Cukrouš už si nese trampolínu.
Jenže u Nováků už ji neměl kam postavit.
Konec.