Nora a její noha, která měla tajnou práci

Nora měla zlomenou nohu.

A vůbec se jí to nelíbilo.

Nelíbila se jí sádra.

Nelíbily se jí berle.

Nelíbilo se jí, že ostatní děti mohly běhat a ona ne.

A úplně nejvíc se jí nelíbilo, když jí někdo řekl:

„Aspoň si odpočineš.“

Protože Nora nechtěla odpočívat.

Chtěla skákat. Běhat. Lézt. Honit se. A hlavně dělat přesně to, co teď dělat nemohla.

Jednoho večera ležela v posteli, koukala na svou nohu a zamračila se na ni.

„Jsi úplně k ničemu,“ řekla.

Noha samozřejmě nic neodpověděla.

„Kvůli tobě nemůžu nikam.“

Ticho.

„A ještě tě musím tahat všude s sebou.“

Vtom se zpod peřiny ozvalo maličké:

„Psst!“

Nora sebou trhla.

„Kdo je tam?“

„Já.“

„Kdo já?“

„Tvoje noha.“

Nora se posadila.

„Moje noha neumí mluvit.“

„Normálně ne,“ řekla noha. „Ale když o mně někdo říká, že jsem k ničemu, musím se ozvat.“

„A k čemu teda jsi?“ zeptala se Nora nabručeně. „Vždyť jen ležíš!“

Noha se urazila.

„Ležím?! Já mám tolik práce, že ani nevím, kde mi kost stojí!“

Nora zamrkala.

„Kde ti co stojí?“

„To byl kostní vtip.“

„Moc dobrý nebyl.“

„Nemám čas vymýšlet lepší. Opravuju se.“

A noha Noře vysvětlila, že uvnitř se právě dějí věci, které nejsou vůbec vidět.

Malí opraváři uklízejí místo kolem zlomené kosti.

Jiní nosí stavební materiál.

Další vyrábějí úplně novou kost.

„Takže ty tam máš staveniště?“ zeptala se Nora.

„Obrovské. Akorát bez bagru, protože ten by se mi do lýtka nevešel.“

Nora se poprvé od zlomeniny zasmála.

„A co mám dělat já?“

„Ty jsi šéfka.“

„Já?“

„Jasně. Já opravuju kost. Ty se staráš o zbytek Nory.“

To znělo docela důležitě.

Druhý den si Nora začala všímat věcí, které pořád dokázala.

Nemohla běhat.

Ale mohla kreslit tak legrační kočky, že jedna vypadala jako brambora s knírem.

Nemohla skákat.

Ale naučila se na berlích dojít z pokoje do kuchyně a připadala si trochu jako robot:

„Klap. Hop. Klap. Hop.“

Nemohla lézt na prolézačku.

Ale mohla ostatním dětem z lavičky vymýšlet překážkovou dráhu.

„Teď kolem stromu!“

„Teď třikrát poskočit!“

„A teď se musíte tvářit jako slepice!“

„Proč jako slepice?“ volaly děti.

„Protože jsem ředitelka závodu.“

To byl velmi důležitý důvod.

Jenže někdy přišel i špatný den.

Venku děti běhaly.

Nora seděla u okna.

A najednou ji vůbec nezajímalo, že její noha má nějaké tajné staveniště.

„Já už tu zlomeninu nechci!“ vykřikla.

A rozplakala se.

Maminka si k ní sedla.

Neříkala: „Nebreč.“

Neříkala: „Musíš být statečná.“

Jen Noru objala.

Po chvíli Nora zašeptala:

„Já chci svoji starou nohu.“

A zpod sádry se skoro neznatelně ozvalo:

„Pracuju na tom.“

Nora se usmála mezi slzami.

Od té doby měla jedno pravidlo.

Když byla smutná, mohla být smutná.

Když byla naštvaná, mohla být naštvaná.

Ale každý večer si položila ruku na sádru a zeptala se:

„Tak co, stavbaři?“

A představila si malé dělníčky uvnitř nohy.

Jeden vozil kolečko.

Druhý měl helmu.

Třetí určitě někde pil kávu, protože na každém staveništi je jeden takový.

A den po dni se dělo něco zvláštního.

Nora pořád ještě nemohla běhat.

Ale už se necítila jako holka, která nic nemůže.

Byla holka, která se právě uzdravuje.

A to je totiž také práce.

Jednoho dne jí doktor řekl:

„Vypadá to moc dobře.“

Nora se podívala na svou nohu.

„Slyšela jsi?“

Noha mlčela.

Už zase neuměla mluvit.

Ale Nora věděla, co by řekla:

„Já ti to říkala. My dvě to zvládneme.“

A od té doby, když přišel den, kdy bylo všechno dlouhé, nudné a protivné, Nora si nepřipomínala:

Musím být statečná.

Říkala si něco mnohem lepšího:

„Dneska nemusím zvládnout všechno. Stačí zvládnout dnešek.“

Konec.