Jak se máma s tátou zamotali do velikánského uzlu
Byla jednou jedna rodina. Máma, táta a tři děti: čtyřletý Hugo, šestiletá Ema a osmiletý Robin.
Bydleli v domě, kde se pořád něco dělo a skoro pořád se něco hledalo.
Nejčastěji ponožky.
Hned po nich mikiny a pastelky.
Ema jednou hledala červenou pastelku tak dlouho, až ji napadlo nakreslit plakát: ZTRATILA SE PASTELKA.
Červenou pastelkou, kterou celou dobu držela v ruce.
A Robin tvrdil, že ponožky určitě mizí do tajného světa za pračkou. Jinak přece není možné, aby se z každého páru vždycky ztratila právě jedna.
Máma často přebíhala od jednoho dítěte k druhému.
„Hugo, kde máš boty?“
„Emo, čaj se utírá hadrem, ne rukávem.“
„Robine, vezmi si prosím batoh.“
„A ne, Hugo, plyšový krokodýl dnes do školky opravdu nesmí.“
Některé dny měla hlavu jako papiňák.
Stačilo ještě jedno „Mamííí!“ a skoro bylo slyšet:
Pšššššš!
Táta zase míval v hlavě tolik věcí, jako kdyby mu tam běželo sto počítačových programů najednou. Práce, nákupy, telefony, nezaplacená složenka, kapající kohoutek.
A zrovna když si na něco důležitého vzpomněl, někdo se ho zeptal, jestli mají žížaly zadek.
Máma i táta byli unavení. Oba měli děti moc rádi. Jenže poslední dobou se nedokázali domluvit na jedné věci, která se týkala právě dětí.
Každý si myslel, že ví, co bude nejlepší.
A čím víc se snažili přesvědčit jeden druhého, tím méně se poslouchali.
Jednoho večera se pohádali.
Nejdřív mluvili potichu. Potom hlasitěji. A nakonec tak nahlas, že už se nedalo dělat, že je nikdo neslyší.
Hugo přestal stavět věž. Zůstal sedět na koberci s modrou kostkou v ruce.
Ema se schoulila do rohu pohovky a přitiskla si polštář k břichu.
Robin se díval do knížky, ale nečetl. Poslouchal každé slovo.
A pak táta v rozčilení řekl:
„Tak já snad radši odejdu!“
Hugovi se v bříšku udělalo zvláštně:
Žbluňk.
Ema si pomyslela: Je to kvůli nám?
A Robinovi se hlavou rozběhly otázky, které vůbec nechtěl mít.
Opravdu odejde? Kam? A vrátí se?
Rodiče mluvili dál. Nikdo si hned nevšiml, jak děti ztichly.
Vtom zazvonil zvonek.
Crrrrr!
Táta šel otevřít.
Za dveřmi stál malý pán v montérkách. V jedné ruce držel odřený kufřík a na hlavě měl oranžovou helmu tak velikou, že mu skoro zakrývala obočí.
Na helmě stálo:
OPRAVÁŘ RODINNÝCH UZLŮ
„Dobrý večer,“ pozdravil. „Jdu k vám kvůli tomu zamotání.“
Táta se zamračil.
„My jsme si nikoho neobjednali.“
„To říká skoro každý.“
Pán vytáhl z kapsy malý přístroj s ručičkou.
Píp.
Píp.
PÍÍÍP!
Ručička vyletěla až do červeného políčka.
„Aha,“ řekl opravář. „Tak to bude větší uzel. Ten mi pípal už na rohu.“
Máma přišla ke dveřím. Za ní vykoukla Ema a hned pod ní Hugo. Robin se postavil tak, aby dobře viděl na přístroj.
„Co to měří?“ zeptal se.
„Zamotané věci, které nejsou vidět. Nevyřčené obavy, přeslechnuté věty a slova, která vyletěla z pusy rychleji, než měla.“
Opravář si posunul helmu.
„Můžu dál? V průvanu se mi špatně rozmotává.“
V obýváku položil kufřík na zem a otevřel ho. Vytáhl z něj dlouhý provaz zamotaný do příšerného chuchvalce.
Vypadal jako špagety, které se pokusil učesat vysavač.
„Co to je?“ vydechla Ema.
„Vaše dnešní hádka.“
Hugo vykulil oči.
„Taková veliká?“
„Taky se na ní pilně pracovalo.“
Opravář si sedl na koberec a začal ukazovat jednotlivé uzly.
„Tady máme: ‚Ty mě vůbec neposloucháš.‘ Vedle něj: ‚A ty zase nechápeš mě.‘“
Otočil provaz.
„Tady je pěkně utažené ‚Vždycky‘. A hned pod ním dvojité ‚Nikdy‘. Tyhle dva se moc rády drží spolu.“
Robinovi trochu zacukaly koutky.
Pak ukázal doprostřed chuchvalce.
„A ten největší?“
Opravář přestal provazem otáčet.
„Ten je ze slov o odchodu.“
V pokoji bylo chvíli ticho.
„Někdy dospělí v hádce řeknou něco, co druhé pořádně vystraší,“ pokračoval opravář. „A děti pak nevědí, co bude dál.“
Robin sklopil oči ke koberci. Ema přikývla.
Hugo se podíval na tátu.
„Ty se odstěhuješ?“
Táta si k němu hned dřepl.
„Ne, Hugo. Nechci se odstěhovat.“
Máma si sedla vedle Emy a natáhla ruku k Robinovi.
Opravář mezitím zalovil v kufříku a vytáhl obrovské razítko. Položil na zem papír.
PRÁSK!
DĚTI ZA HÁDKY DOSPĚLÝCH NEMOHOU.
„Tohle si tu necháme,“ řekl.
Hugo si prohlédl razítko.
„To máš i na ponožky?“
„Na ponožky mám jiné oddělení. Tam je to mnohem složitější.“
Ema se podívala na zamotaný provaz.
„A kdo to teda rozmotá?“
Opravář kývl k rodičům.
„Máma s tátou. A když jim to nepůjde, můžou si říct o pomoc.“
Podal mámě jeden konec provazu a tátovi druhý.
„Tak prosím.“
Máma zatáhla. Táta také.
Uzel se utáhl ještě víc.
„Výborně!“ zvolal opravář. „Ukázku, jak se to nedělá, máme za sebou.“
Hugo se zahihňal.
„Teď zkuste oba trochu povolit.“
Máma uvolnila provaz. Táta udělal totéž. Mezi utaženými smyčkami se objevilo malé místečko.
„No vida,“ řekl opravář. „Hned se v tom dá líp vyznat.“
Máma chvíli hleděla na provaz.
„Jsem poslední dobou strašně unavená,“ řekla nakonec. „A když slyším jen to, co jsem udělala špatně, mám pocit, že nikdo nevidí všechno ostatní.“
Táta se nadechl, jako by chtěl hned odpovědět.
Pak se ale zarazil a nechal ji domluvit.
Jeden uzlík povolil.
„Já jsem taky unavený,“ řekl. „A někdy hledám, co je potřeba napravit, místo abych si všiml, co všechno už jsi zvládla.“
Máma přikývla.
„A já pak začnu křičet. Jenže přes ten křik už se stejně neslyšíme.“
Další smyčka se uvolnila.
Opravář spokojeně zabručel.
„To už vypadá víc jako provaz a míň jako oběd po nehodě.“
Uprostřed ale pořád zbýval veliký, pevně utažený uzel.
Táta se na něj dlouho díval. Potom si přisedl k dětem.
„Mrzí mě, že jsem vás vystrašil tím, co jsem řekl o odchodu. Byl jsem naštvaný, ale tohle jsem říct neměl.“
Robin konečně zvedl hlavu.
„Takže nechceš pryč od nás?“
„Nechci. Mám vás rád. A mámu taky. V jedné věci se teď neumíme domluvit, ale musíme ji vyřešit spolu.“
„A omlouvám se, že jsem křičela,“ přidala se máma. „To nebylo v pořádku.“
Ema prstem přejela po švu polštáře.
„Takže my s tím nemusíme nic dělat?“
„Nemusíte,“ řekla máma.
„Ani být úplně nejhodnější, abyste se už nehádali?“
Máma ji objala.
„Ani to. Za to, jak spolu mluvíme, jsme odpovědní my. Vy si naši lásku nemusíte zasloužit tím, že budete bez chybičky.“
Opravář zvedl prst.
„Přesně. Děti nejsou lepidlo na rodiče.“
Hugo se rozesmál.
„Já nejsem lepidlo!“
„To tedy nejsi.“
„Ani izolepa?“
„Ani izolepa.“
Hugo se zamyslel.
„A vteřiňák?“
„Ten už vůbec ne. Ten se navíc strašně špatně dostává z prstů.“
Teď se usmáli i máma s tátou.
Veliký uzel pomalu povolil. Ještě bylo potřeba vytáhnout jednu smyčku, protáhnout druhou a trochu popostrčit třetí.
Pak provaz volně spočinul na koberci.
„Hotovo?“ zeptal se Robin.
„Pro dnešek jsme udělali kus práce,“ odpověděl opravář. „Ale o tom, kvůli čemu se pohádali, si máma s tátou ještě budou muset v klidu promluvit.“
Začal skládat nářadí do kufříku.
„A vy můžete říct, když vás něco trápí. Třeba: ‚Nelíbilo se mi, jak jste na sebe křičeli.‘ Nebo: ‚Bál jsem se, že odejdeš.‘“
„Nebo že mě bolí bříško?“ zeptal se Hugo.
„I to. A taky můžete prostě říct: ‚Potřebuju obejmout.‘“
Ema konečně odložila polštář.
„I když už bude po hádce?“
„Samozřejmě. Strach neodejde vždycky přesně ve chvíli, kdy v pokoji ztichnou hlasy.“
Opravář zaklapl kufřík a nasadil si helmu. Zase mu sjela skoro až na nos.
Hugo naklonil hlavu.
„A z čeho je rodina?“
Opravář se zamyslel.
„Z lidí, kteří k sobě patří. Z lásky, společných zážitků, trochy zmatku a obvykle i z hromady špinavých ponožek.“
„A z lega,“ dodal Robin.
Opravář sebou škubl.
„Ano. Taky z lega. Hlavně z té jedné kostky, na kterou člověk šlápne bosou nohou.“
Hugo nenápadně zvedl z koberce modrou kostičku a schoval ji do krabice.
Pro jistotu.
Pak se opravář rozloučil a odešel. Na stole po něm zůstal orazítkovaný papír.
Ten večer se všechno zázračně nespravilo. Máma s tátou se pořád na něčem neshodli. Domluvili se ale, že si o tom promluví později v klidu.
Hugo dostavěl věž. Ema si přinesla pastelky. A Robin se vrátil ke knížce. Tentokrát už opravdu četl.
A když se jim někdy v bříšku znovu ozvalo to nepříjemné žbluňk, věděli, za kým přijít.
„Mně se zase trochu zamotal uzel,“ řekla Ema.
„Pojď sem,“ řekla máma. „Tenhle rozmotáme spolu.“
Konec.