Jak kočky zavedly ranní mňauřád
U Julie a Kryštofa doma bydlely dvě kočky. Jedna se jmenovala Knoflík a druhá Ponožka, přestože nikdy žádnou ponožku nenosila.
Zato je kradla.
Každé ráno v tom domě začínalo stejně.
Tatínek nakoukl do pokojíčku.
„Dobré ráno, vstáváme.“
Peřiny se ani nepohnuly.
Za chvíli přišel znovu.
„Děti, je čas vstávat.“
Zpod jedné peřiny vyjela ruka, nahmatala plyšového krokodýla a zase zmizela.
Potřetí tatínek rozsvítil.
„Tak šup, nohy na zem.“
„Nemůžu,“ ozval se Kryštof. „Mám ještě rozkoukaný sen.“
Julie si přetáhla polštář přes hlavu.
„A já v něm hraju.“
Když se konečně dostali z postele, nastaly další potíže.
Kryštof měl jednu nohavici na noze a druhou prázdnou, protože právě zkoumal, jestli se do ní vejde autíčko.
Julie stála před umyvadlem a z pěny vyráběla vousy.
„Já jsem dědeček Bublomír,“ oznámila.
„Dědečku Bublomíre, vyčisti si prosím zuby,“ řekl tatínek.
U snídaně děti objevily, že Knoflík sedí v krabici.
To byla samozřejmě mimořádná událost.
Přestože v ní seděl i včera.
A předevčírem.
A vlastně pokaždé, když byla někde krabice.
„Děti, máte připravené batůžky?“ zavolala maminka.
Julie sledovala kočku. Kryštof stavěl z lžiček most.
„Slyšely jste mě?“
Nic.
Maminka si povzdechla. Připadala si, jako by její slova odlétala do komína.
Postele zůstaly rozhrabané. Kočičí mističky prázdné. V myčce čekaly čisté lžičky na výlet do šuplíku.
A u dveří nakonec někdo vykřikl:
„TAK UŽ SE PROSÍM VÁS OBLEČTE!“
Teprve potom začalo všechno létat. Bundy, boty, pokyny a občas i nějaká slza.
Když se dveře zavřely, Ponožka vylezla zpod židle.
„Takhle to dál nejde,“ řekla.
Knoflík přikývl.
„Především ty prázdné mističky. To je závažné selhání domácnosti.“
Té noci Ponožka ukradla tatínkovi ponožku, navlékla si ji jako vysokou čepici a vyskočila na kuchyňský stůl.
„Vyhlašuji nová ranní pravidla!“
Ráno děti probudilo jemné cinkání.
U postelí stál Knoflík. Na krku měl motýlka a v tlapce lžičku.
„Dobré ráno. Vaši rodiče dnes dostali volno od připomínání. Ranní službu přebíráme my.“
Kryštof se posadil.
„Ty mluvíš?!“
„Ano. A vy se oblékáte. Obě věci jsou nevídané, tak si je užijme.“
Z chodby přišlo šustění.
Maminka seděla na koberci a stavěla věž z kostek.
Tatínek ležel na břiše pod stolem.
„Tati, co tam děláš?“ zeptala se Julie.
„Pozoruju drobek,“ odpověděl tatínek. „Vypadá jako hroch.“
„Uděláš nám snídani?“
„Hned.“
Tatínek posunul drobek o kousek dál.
„Teď vypadá jako hroch na výletě.“
Julie se obrátila na maminku.
„Mami?“
Maminka přidala na věž červenou kostku.
„Mami, máme hlad.“
Další kostka.
„Mamííí!“
Maminka vzhlédla.
„Promiň, slyšela jsem tě, ale chtěla jsem ještě dostavět střechu.“
„Ale já nevěděla, jestli mě slyšíš!“
Ponožka něco důležitě zapsala na papír. Bohužel neuměla psát, takže vznikly tři škrábance a díra.
„Zajímavé zjištění,“ prohlásila.
Knoflík mezitím přinesl snídani. Rohlíky byly trochu nakřivo a na talíři ležela myška.
„Ta je látková,“ ujistil děti. „Dekorace.“
Po snídani chtěl Kryštof vyrazit.
„Tati, obuj se, přijdeme pozdě!“
„Ano, ano.“
Tatínek vzal botu a začal si s ní jezdit po lavičce.
„Brm brm. Sportovní polobotka. Jede dvě stě kilometrů za tkaničku.“
Kryštof se nejdřív smál.
Potom se smál trochu méně.
Potom řekl:
„Tati, vážně. Prosím.“
A když tatínek zaparkoval botu v květináči, Kryštof se nadechl tak mohutně, až mu poposkočil zip na bundě.
Knoflík zacinkal lžičkou.
Všechno se zastavilo.
„Co jsi chtěl udělat?“ zeptal se.
Kryštof sklopil oči.
„Zařvat.“
„Aha,“ řekl Knoflík. „To znám. Já takhle jednou řval na zavřenou konzervu. Neotevřela se. Ale spadl jsem z linky.“
Tatínek vytáhl botu z květináče a přisedl si ke Kryštofovi.
„Je nepříjemné pořád někoho prosit, viď?“
Kryštof přikývl.
„Ale ani já na vás nemám křičet,“ pokračoval tatínek. „Když křičím, mrzí mě to. Chci to dělat líp.“
„Já taky,“ řekla maminka a odložila kostky.
Julie si zamnula rukáv.
„Já někdy chci jít hned. Jenže pak uvidím něco zajímavého a zapomenu.“
„Samozřejmě,“ řekla Ponožka. „Svět je plný zajímavých věcí. Jednou jsem šla pít a cestou jsem tři čtvrtě hodiny lovila svůj ocas.“
„Ulovila?“ zeptal se Kryštof.
„Bohužel ano.“
Knoflík rozvinul velký papír.
Byly na něm obrázky: oblečení, umyvadlo, peřina, miska, talíř a boty.
„Tohle je ranní cesta. Když nevíte, co dál, podíváte se sem. Tatínek nemusí být chodící připomínací papoušek.“
„OBLÉKNI SE! OBLÉKNI SE!“ zaskřehotala Ponožka.
„Děkuji za ukázku,“ řekl Knoflík.
Každé dítě dostalo kolíček se svým jménem. Ten mohlo posouvat podle toho, co už zvládlo.
Pak společně rozdělili malé domácí úkoly. Každý si narovná peřinu. Julie nasype kočkám odměrku granulek. Kryštof uklidí z myčky lžičky a bezpečné malé nádobí.
„Ostré nože jsou pro dospělé,“ připomněla maminka.
„A krabice pro kočky,“ doplnil Knoflík. „Když už stanovujeme důležitá pravidla.“
„A co když si chci hrát?“ zeptala se Julie.
Ponožka ukázala na poslední obrázek. Byl na něm míček.
„Když budete připravení a zbude čas, můžete si ještě chvilku hrát.“
„A co moje rozestavěná garáž?“ zeptal se Kryštof.
Tatínek k ní položil cedulku:
STAVBA ČEKÁ NA STAVBYVEDOUCÍHO. NÁVRAT ODPOLEDNE.
Kryštof přikývl. To znělo rozumně. Stavbyvedoucí přece taky někdy musí do školy.
Nakonec nacvičili ještě jednu věc.
„Juli, slyšíš mě?“ řekla maminka.
„Ano, mami.“
„Kryštofe, je čas na boty.“
„Slyším. Jen nevím, kde mám levou.“
„Výborně,“ řekl Knoflík. „Když odpovíte, ostatní vědí, že jste je slyšeli. A když něco nejde, mohou pomoct.“
Levou botu našli pod stolem.
Byla v ní látková myš.
„Dezert,“ vysvětlil Knoflík.
Další ráno nebylo dokonalé.
Julie si oblékla tričko obráceně.
Kryštof se zastavil u okna, protože venku couvalo popelářské auto, a to se prostě nedalo úplně ignorovat.
Tatínek už otevíral pusu, že začne popáté připomínat oblékání. Pak se zarazil a ukázal na obrázky.
„Kde jsi na své ranní cestě?“
„U kalhot,“ řekl Kryštof.
Podíval se na svoje holé nohy.
„Teda zatím jenom myšlenkama.“
A šel si pro ně.
Když maminka zavolala na Julii, ozvalo se z koupelny:
„Slyším tě! Mám pusu plnou pasty!“
Což znělo spíš jako:
„Hyhím tě! Mám phuhu phnou phasthy!“
Ale odpověď to byla.
Postele nebyly ustlané jako na zámku. Jedna peřina připomínala horské pohoří. Přesto byla na posteli a podlaha zůstala volná.
Lžičky doputovaly do šuplíku.
Granulky zacinkaly do misek.
A u dveří se toho rána nekřičelo.
Zbyly dokonce tři minuty na hraní s kočkami.
„To je zvláštní,“ řekl Kryštof a kutálel Knoflíkovi míček. „Dneska jsme si stihli hrát.“
„A já jsem ještě pořád docela veselý,“ podivil se tatínek.
Ponožka se spokojeně protáhla.
Od té doby se občas zase něco zadrhlo. Někdo zapomněl na peřinu, někdo se zamyslel nad rohlíkem a někdo potřeboval pomoct začít. Ale už věděli, jak se k ranní cestě vrátit.
Ponožka si ovšem připsala ještě jedno pravidlo.
Nikdo je neuměl přečíst, protože vypadalo jako čtyři škrábance a velká díra.
Znamenalo:
Tatínkovy ponožky se uklízejí do kočičího pelíšku.
Tohle pravidlo plnila každé ráno.
Sama.
Bez jediného připomenutí.
Konec.