Hra, která odmítala skončit
Byly jednou tři děti — Marek, Adéla a Vašek. A jednoho odpoledne vymyslely tu nejlepší hru na světě.
Obývák byl oceán.
Koberec byl ostrov.
Gauč byl pirátská loď.
A maminka byla strašlivá chobotnice. Jen o tom zatím nevěděla.
„Děti, za deset minut končíme,“ zavolala maminka z kuchyně.
„Jasně!“ odpověděly všechny tři.
Jenže v dětské řeči to znamená něco úplně jiného.
Zhruba tohle:
Slyšíme tě, ale zrovna zachraňujeme svět, tak uvidíme.
Za deset minut se maminka objevila ve dveřích.
„Tak, končíme.“
Marek se zatvářil zděšeně.
„Teď?!“
„Ano. Teď.“
„Ale my jsme právě objevili poklad!“
„Tak ho schovejte do bezpečí a pro dnešek konec.“
„Nemůžeme!“ vykřikla Adéla. „Ten poklad hlídá obří krab!“
Vašek přikývl.
„A je velmi nebezpečný.“
Maminka se podívala na plyšového králíka na polštáři.
„Tohle je ten krab?“
„Ne,“ řekl Vašek vážně. „To je zloděj.“
Maminka zavřela oči.
Pak je zase otevřela.
„Dobře. Ještě pět minut.“
Za pět minut přišla znovu.
„Končíme.“
„Ještě chvilku!“
„Tu jste právě dostali.“
„Tak ještě poslední chvilku.“
„Ta už taky byla.“
„Tak úplně poslední.“
Maminka začala tušit, že děti mají někde tajnou továrnu na poslední chvilky.
Nejspíš za gaučem.
Uběhlo dalších deset minut.
A pak ještě pět.
Potom maminka zavolala:
„Večeře.“
Nikdo nepřišel.
„Večeře!“
Nic.
„VEČEŘE!“
Z obýváku se ozvalo:
„MAMÍÍÍ, NEMŮŽEME! VAŠEK JE UVĚZNĚNÝ V SOPCE!“
Maminka přišla do pokoje.
Vašek seděl pod dekou.
„Vašku, pojď jíst.“
„Nemůžu.“
„Proč?“
„Láva.“
Maminka se dlouze zadívala na deku.
„Večeře je hotová,“ řekla. „A láva snad na chvilku počká.“
Pak odešla.
Po chvíli se ale vrátila, tiše si sedla na kraj gauče a otevřela knížku.
Děti si jí ani nevšimly a hrály si dál.
A dál.
A ještě dál.
Až najednou Marek řekl:
„Mám hlad.“
„Já taky,“ řekla Adéla.
„Já mám strašný hlad,“ oznámil Vašek ze sopky.
Láva ho kupodivu pustila.
Všichni tři běželi do kuchyně. Večeře stála na sporáku, ale stůl nebyl prostřený a maminka nikde.
Přiběhli zpátky.
„Mami, dáme si večeři?“
„Ještě chvilku,“ řekla.
Děti se zarazily.
„Ale my máme hlad.“
„Tak už jen poslední chvilku.“
Marek se zamračil.
Adéla si dala ruce v bok.
Vašek zašeptal:
„Tohle se mi vůbec nelíbí.“
Maminka otočila stránku.
„Úplně poslední.“
„Ale mami!“ vykřikl Marek. „Ty pořád říkáš ještě chvilku!“
Maminka se na něj podívala přes okraj knihy.
„Vážně? To mi něco připomíná.“
Nastalo podezřelé ticho.
Adéla se podívala na Marka.
Marek na Vaška.
Vašek na své břicho.
A jeho břicho řeklo:
„KRRRUUUU.“
„To nebylo moje břicho,“ řekl Vašek rychle.
„Bylo,“ řekla Adéla.
„Dobře. Bylo.“
Maminka zavřela knížku a vstala.
„Tak pojďte. Večeře mezitím vystydla. Já ji ohřeju a vy prostřete stůl.“
Děti se pustily do prostírání.
„Víte, co je na tom čekání nepříjemné?“ zeptala se maminka.
„Že máme hlad?“ navrhl Vašek.
„To taky. Ale hlavně to, když někdo pořád dokola říká ‚ještě chvilku‘. Pak nevíte, kdy ta chvilka doopravdy skončí.“
Marek položil na stůl talíř.
„Jenže naše hra byla důležitá.“
„Já vím,“ řekla maminka. „A já se zase těšila, že se najíme spolu, dokud je večeře teplá.“
„Ale my jsme byli skoro u konce,“ řekla Adéla. „U toho opravdového.“
Maminka se usmála.
„Věřím vám. U dobré hry se konec hledá těžko. Já to mám s rozečtenou knížkou úplně stejně.“
Děti čekaly, že teď přijde kázání.
Maminka místo toho řekla:
„Ale u některých věcí jste rádi, že skončí, ne?“
„U jakých?“ zeptal se Vašek.
„Třeba čištění zubů. Představte si, že by nikdy neskončilo. Čistili byste si zuby celý večer, celou noc a pořád dál.“
Marek zbledl.
„Nikdy by neskončilo?“
„Nikdy.“
„Ani na Vánoce?“
„Ani na Vánoce.“
„To je šílené,“ řekla Adéla.
Maminka se rozesmála.
„Naštěstí čištění zubů jednou skončí. A hra taky. Nebo si aspoň dá přestávku.“
„A zítra můžeme pokračovat?“ zeptal se Marek.
„Přesně tak.“
Maminka přinesla večeři.
A děti jedly, jako by jim jídlo chtělo utéct z talíře.
Druhý den si zase hrály.
Tentokrát byl gauč vesmírná loď.
Koberec byl planeta Zog, figurky z krabice byly posádka a plyšový králík byl… mimozemský učitel.
Po nějaké době přišla maminka.
„Děti, za deset minut končíme.“
Marek si povzdechl.
„Dobře.“
Za deset minut maminka zavolala:
„Tak, pro dnešek konec.“
Děti se na sebe podívaly.
Nikomu se končit nechtělo.
Ani trochu.
Marek už měl na jazyku:
„Ještě chvilku!“
Adéla se už nadechovala, že se přidá.
Ale Vašek najednou zašeptal:
„Čištění zubů. Až do Vánoc.“
Všichni tři se na okamžik zarazili.
Pak se Adéla zasmála.
„Tak dobře. Zog nám do zítřka neuteče.“
Zaparkovali vesmírnou loď.
Uložili mimozemského učitele.
A Marek nechal figurky rozestavěné tak, aby mohli druhý den pokračovat přesně tam, kde přestali.
Maminka se usmála.
„Tak co, je ta hra pryč?“
Marek se podíval na figurky.
„Ne.“
„A co tedy dělá?“
Vašek pokrčil rameny.
„Asi… čeká.“
A přesně tak to bylo.
Dobrá hra totiž nemusí trvat věčně.
Někdy si jen potřebuje odpočinout do zítřka.
A aspoň se je na co těšit.
Od té doby, kdykoli někdo z dětí zavolal „Ještě poslední chvilku!“, stačilo, aby ostatní řekli:
„Pozor. Továrna na poslední chvilky zase jede.“
Většinou se všichni rozesmáli.
A občas dokonce opravdu skončili.
Ne vždycky hned.
To už by totiž byla pohádka až příliš pohádková.
Konec.