O Hltounovi času
Byli jednou dva sourozenci – Matěj a Klárka.
Matěj byl starší a miloval stavění všeho možného. Z dek dokázal udělat bunkr, z krabice raketu a z klacku meč, dalekohled nebo kouzelnickou hůlku.
Klárka zase pořád něco vymýšlela. Jednou byla veterinářka, podruhé královna a potřetí majitelka restaurace, ve které se podávala pouze polévka z kamínků.
Jenže jednoho dne dostali doma tablet.
„Jen na chvilku,“ řekl Matěj.
Klárka si sedla vedle něj.
Na tabletu byla hra, ve které se sbíraly mince. Když nasbírali dost mincí, dostali truhlu. Když otevřeli truhlu, dostali novou postavičku. Když získali postavičku, mohli splnit další úkol.
A když splnili další úkol…
objevil se ještě další.
„Ještě jeden!“ prosil Matěj.
„A pak už půjdeme ven,“ dodala Klárka.
Jenže ven nešli.
Za oknem svítilo slunce.
Pak se na zahradě objevil sousedovic pes.
Pak začalo pršet.
Pak přestalo.
A Matěj s Klárkou si ničeho z toho skoro nevšimli.
Druhý den ráno se Matěj zeptal:
„Můžu tablet?“
„Nejdřív snídaně,“ řekla maminka.
Matěj se zamračil.
U snídaně myslel na tablet.
Při oblékání myslel na tablet.
Když mu Klárka ukazovala obrázek draka, který nakreslila, řekl jen:
„Hm.“
„Ty ses ani nepodíval!“ urazila se Klárka.
„Podíval.“
„Nepodíval!“
Matěj se skutečně nepodíval.
V hlavě totiž pořád viděl jen svoji hru.
Odpoledne tablet konečně dostal.
A najednou byl zase spokojený.
Aspoň na chvíli.
Pak mu maminka oznámila:
„Matěji, čas skončil.“
„Cože?! Vždyť jsem teprve začal!“
„Hraješ už skoro hodinu.“
„NE!“
Matěj tablet sevřel oběma rukama.
„Já ho potřebuju!“
Maminka se na něj překvapeně podívala.
„Potřebuješ?“
Matěj chtěl říct, že ne.
Ale zvláštní bylo, že v tu chvíli opravdu měl pocit, jako by bez tabletu nemohl být.
Tu noc Matěj nemohl usnout.
A pak uslyšel:
Cink.
Otevřel oči.
Na stole svítil tablet.
Přitom ho nikdo nezapnul.
Na obrazovce bylo napsáno:
JEŠTĚ JEDNO KOLO?
Matěj vstal.
Vtom se vedle něj objevila Klárka.
„Tys to zapnul?“
„Ne.“
Tablet znovu cinkl.
JEŠTĚ JEDNO VIDEO?
Pak:
JEŠTĚ JEDNA ODMĚNA?
A nakonec:
JEŠTĚ CHVILKU?
Z tabletu se ozval tenký hlásek:
„Pojďte blíž.“
Matěj s Klárkou couvli.
„Kdo jsi?“ zeptala se Klárka.
„Já jsem Hltoun času,“ odpověděl tablet.
Z obrazovky vykoukly dvě malé svítící oči.
„Já mám nejradši minuty. Mňam. A hodiny! Ty jsou ještě lepší.“
„Ty nám jíš čas?“ vykřikl Matěj.
„Ale kdepak,“ zachichotal se Hltoun. „Vy mi ho dáváte sami.“
A najednou se kolem nich objevily obrázky.
Matěj u tabletu, zatímco venku svítilo slunce.
Klárka u videí, zatímco vedle ní ležely panenky.
Táta volal Matěje, jestli si půjdou zakopat s míčem.
„Za chvilku!“
Klárka měla rozestavěný domeček.
„Až dokoukám tohle!“
A pokaždé se vedle nich objevil Hltoun času a spolkl další svítící minutku.
Ham.
Ham.
Ham.
Matějovi přestalo být do smíchu.
„Vrať nám je!“
Hltoun zavrtěl hlavou.
„Čas se nevrací.“
„Tak tě vypneme!“ řekla Klárka.
„Klidně,“ zazubil se Hltoun. „Jenže zítra budete chtít zase. A když budete chtít pořád víc a víc, budu růst.“
Teď už byl skoro tak velký jako polštář.
„Tak co máme dělat?“ zeptal se Matěj.
Hltoun se zmenšil.
„To je vaše věc.“
A zmizel.
Druhý den Matěj všechno vyprávěl rodičům.
Čekal, že se mu budou smát.
Nesmáli.
Táta řekl:
„Tablet není zlý. Ale některé hry a videa jsou schválně udělané tak, abys chtěl pokračovat.“
„Takže Hltoun opravdu existuje?“ zeptala se Klárka.
Táta se usmál.
„Možná nevypadá přesně tak, jak jste ho viděli. Ale ten pocit ještě jedno, ještě jedno, ještě jedno existuje určitě.“
A tak si doma vymysleli pravidlo.
Tablet měl svůj čas.
A když čas skončil, skončil opravdu.
První den to Matěje štvalo.
Druhý den taky.
Třetí den už trochu méně.
A čtvrtý den, když tablet zazvonil, že je konec, Matěj ho položil na polici.
„Klárko!“
„Co?“
„Postavíme raketu?“
„Jo!“
Vzali obrovskou krabici.
Přilepili na ni křídla.
Nakreslili tlačítka.
Klárka si dala na hlavu cedník jako kosmonautickou helmu.
A Matěj odpočítával:
„Tři! Dva! Jedna! START!“
Jejich raketa proletěla kolem Měsíce, přistála na Marsu a zachránila sedm mimozemšťanů před obřím vesmírným slimákem.
Trvalo to celé odpoledne.
Večer Matěj prošel kolem tabletu.
Obrazovka na okamžik slabounce blikla.
JEŠTĚ JEDNO KOLO?
Matěj se zastavil.
Pak se podíval na Klárku.
Klárka držela dva dřevěné meče.
„Jdeme bojovat s drakem?“
Matěj se usmál.
„Jdeme.“
A tablet zhasl.
Někde hluboko uvnitř něj se ozvalo malinké:
„Ach jo.“
Hltoun času dnes zůstal hladový.
A Matěj s Klárkou zjistili něco důležitého:
Tablet může být skvělá zábava. Ale nejlepší je, když rozhodujeme my, kdy ho používáme – a ne když začne rozhodovat on o nás.
Konec.
Once there were two siblings – Matěj and Klárka.
Matěj was older and loved building all sorts of things. From blankets he could make a fort, from a box a rocket, and from a stick a sword, a telescope, or a magic wand.
Klárka was always inventing something. One day she was a vet, the next a queen, and the next the owner of a restaurant that served only pebble soup.
But one day they got a tablet at home.
“Just for a little while,” said Matěj.
Klárka sat down beside him.
On the tablet was a game where you collected coins. When they collected enough coins, they got a chest. When they opened the chest, they got a new character. When they got a character, they could complete another quest.
And when they completed another quest…
another one appeared.
“Just one more!” Matěj begged.
“And then we’ll go outside,” added Klárka.
But they didn’t go outside.
Outside the window the sun was shining.
Then the neighbours’ dog appeared in the garden.
Then it started to rain.
Then it stopped.
And Matěj and Klárka barely noticed any of it.
The next morning Matěj asked:
“Can I have the tablet?”
“Breakfast first,” said Mum.
Matěj frowned.
At breakfast he thought about the tablet.
While getting dressed he thought about the tablet.
When Klárka showed him a picture of a dragon she had drawn, he only said:
“Hmm.”
“You didn’t even look!” Klárka said, offended.
“I did.”
“You didn’t!”
Matěj really hadn’t looked.
In his head he could still only see his game.
In the afternoon he finally got the tablet.
And suddenly he was happy again.
At least for a while.
Then Mum told him:
“Matěj, time’s up.”
“What?! I’ve only just started!”
“You’ve been playing for almost an hour.”
“NO!”
Matěj gripped the tablet with both hands.
“I need it!”
Mum looked at him in surprise.
“You need it?”
Matěj wanted to say no.
But the strange thing was that right then he really felt as if he couldn’t be without the tablet.
That night Matěj couldn’t sleep.
And then he heard:
Ting.
He opened his eyes.
The tablet was glowing on the table.
Even though nobody had turned it on.
On the screen it said:
ONE MORE ROUND?
Matěj stood up.
Then Klárka appeared beside him.
“Did you turn it on?”
“No.”
The tablet jingled again.
ONE MORE VIDEO?
Then:
ONE MORE REWARD?
And finally:
JUST A LITTLE LONGER?
A thin little voice came from the tablet:
“Come closer.”
Matěj and Klárka stepped back.
“Who are you?” Klárka asked.
“I’m the Time Gobbler,” the tablet answered.
Two little glowing eyes peeked out of the screen.
“I love minutes best. Yum. And hours! Those are even better.”
“You’re eating our time?” Matěj cried.
“Oh no,” the Time Gobbler giggled. “You’re giving it to me yourselves.”
And suddenly pictures appeared around them.
Matěj at the tablet while the sun shone outside.
Klárka watching videos while her dolls lay beside her.
Dad calling Matěj to come kick a ball.
“In a minute!”
Klárka had a half-built dollhouse.
“When I finish watching this!”
And every time the Time Gobbler appeared beside them and swallowed another glowing little minute.
Chomp.
Chomp.
Chomp.
Matěj stopped finding it funny.
“Give them back!”
The Time Gobbler shook his head.
“Time doesn’t come back.”
“Then we’ll turn you off!” said Klárka.
“Go ahead,” the Time Gobbler grinned. “But tomorrow you’ll want it again. And if you keep wanting more and more, I’ll grow.”
Now he was almost as big as a pillow.
“So what should we do?” Matěj asked.
The Time Gobbler shrank.
“That’s your business.”
And he vanished.
The next day Matěj told his parents everything.
He expected them to laugh.
They didn’t.
Dad said:
“The tablet isn’t bad. But some games and videos are made on purpose so you want to keep going.”
“So the Time Gobbler really exists?” Klárka asked.
Dad smiled.
“Maybe he doesn’t look exactly the way you saw him. But that feeling of one more, one more, one more — that definitely exists.”
And so they made a rule at home.
The tablet had its time.
And when the time was up, it was really up.
The first day it annoyed Matěj.
The second day too.
The third day a little less.
And on the fourth day, when the tablet chimed that it was over, Matěj put it on the shelf.
“Klárka!”
“What?”
“Shall we build a rocket?”
“Yes!”
They took a huge box.
They stuck wings on it.
They drew buttons.
Klárka put a colander on her head as a space helmet.
And Matěj counted down:
“Three! Two! One! BLAST OFF!”
Their rocket flew past the Moon, landed on Mars, and rescued seven aliens from a giant space slug.
It took the whole afternoon.
In the evening Matěj walked past the tablet.
The screen flickered faintly for a moment.
ONE MORE ROUND?
Matěj stopped.
Then he looked at Klárka.
Klárka was holding two wooden swords.
“Shall we go fight a dragon?”
Matěj smiled.
“Let’s go.”
And the tablet went dark.
Somewhere deep inside it a tiny voice said:
“Oh well.”
The Time Gobbler went hungry today.
And Matěj and Klárka discovered something important:
A tablet can be great fun. But the best thing is when we decide when to use it — and not when it starts deciding for us.
The end.