Babiččino světýlko

Jednoho rána čekala babička před svou norou. Na tlapce měla košík a rozhlížela se po pěšině.

„Kdepak jsou ti moji výletníci?“

„Tady!“ zavolal Matěj.

Vyběhl z kapradí a za ním jeho mladší sestřička Bětka.

„Půjdeme na ostružiny?“ zeptala se.

„Půjdeme,“ usmála se babička. „A ukážu vám jedno pěkné místo.“

„Jaké?“ chtěl vědět Matěj.

„Však uvidíte.“

Vydali se lesem. Matěj běžel napřed. Bětka šla vedle babičky a nesla košík. Zatím byl prázdný, a tak se nesl lehce.

U potoka se zastavili. Přes vodu vedla úzká lávka.

Matěj po ní hned přeběhl.

Bětka zůstala na břehu.

„Já se bojím.“

Babička jí podala tlapku.

„Půjdu s tebou. Uděláme jeden krok. A pak další.“

Bětka se jí pevně chytila. Dívala se na lávku a pomalu šla.

Na druhém břehu na ni čekal Matěj.

„Dokázala jsi to!“

Bětka se usmála. Košík teď raději předala babičce.

Za potokem rostly vysoké borovice. A mezi nimi byla malá mýtina. Uprostřed stál široký pařez a kolem něj ostružiní.

„Tady to je,“ řekla babička.

Matěj se rozhlédl.

„Tady nás skoro nikdo neuvidí!“

„Bude to naše skrýš,“ rozhodla Bětka.

Nejdřív si sedli na pařez a dali si svačinu. Pak sbírali ostružiny. Některé skončily v košíku. Jiné rovnou v puse.

Snědli jich tolik, že měli celé čumáčky fialové.

Než odešli, postavili pod stromem malý domeček z klacíků a kůry.

„Třeba se do něj někdo nastěhuje,“ řekla Bětka.

„Hlavně aby mu neteklo na hlavu,“ smála se babička a přidala na střechu ještě jeden kus kůry.

Když se vrátili k babiččině noře, už se stmívalo. Babička rozsvítila lucernu a postavila ji za okno.

Potom děti objala. Vždycky je držela o chvilku déle.

„Tak,“ řekla. „Ať vám to objetí vydrží až domů.“

***

Do skrýše se spolu vraceli často.

Někdy sbírali ostružiny. Jindy opravovali domeček nebo jen seděli na pařezu. Babička jim vyprávěla a děti poslouchaly.

Pak ale babička vážně onemocněla.

Byla už velmi stará. Často odpočívala a na výlety neměla sílu.

Děti za ní chodily domů. Nosily jí obrázky a vyprávěly, co viděly v lese.

Babička se k nim tulila čumáčkem a poslouchala.

Jednou jí Matěj slíbil, že postaví malou loďku.

„Až bude hotová, přinesu ti ji ukázat.“

Babička mu jemně stiskla tlapku.

***

Jednoho rána přišla maminka k dětem a sedla si vedle nich.

Vypadala smutně.

„Babička dnes zemřela,“ řekla tiše.

Bětka se k ní přitulila.

„A kdy se vrátí?“

Mamince stekla po tváři slza.

„Už se nevrátí, Bětuško. Byla moc nemocná a její tělo už nedokázalo dál žít. Přestalo dýchat a srdíčko přestalo bít. Babičku už nic nebolí.“

Matěj se díval na svou rozdělanou loďku.

„Ale já jsem jí to ještě neukázal.“

Maminka ho vzala do náruče.

Chvíli nikdo nemluvil. Potom se Bětka rozplakala.

Maminka je držela oba.

***

Dětem babička moc chyběla.

Bětka někdy plakala. Jindy si hrála a na chvíli na smutek zapomněla.

Jednou se rozesmála, když Matějovi spadla na hlavu šiška. Pak si rychle zakryla pusu.

„Můžu se smát, když babička umřela?“

„Můžeš,“ řekla maminka. „Babičku máš ráda, i když se směješ.“

Matěj byl zase často potichu.

Jednou večer si sedl k mamince.

„Já jsem za babičkou posledně nešel. Chtěl jsem si hrát.“

Maminka ho pohladila.

„Babička nezemřela kvůli tomu, Matěji. Zemřela, protože byla velmi stará a nemocná. Ty za to nemůžeš.“

„A věděla, že ji mám rád?“

„Ano. Věděla.“

Matěj se k mamince přitiskl. Teď už plakal i on.

***

Jednoho dne se děti vydaly s tatínkem do své lesní skrýše.

U potoka se Bětka zastavila.

Matěj se k ní vrátil a podal jí tlapku.

„Půjdu s tebou. Nejdřív jeden krok. A pak další.“

Bětka se ho pevně chytila.

Na mýtině si všichni sedli na pařez. Domeček pod stromem měl rozbitou střechu.

„Babička by nám s tím pomohla,“ řekl Matěj.

Tatínek přikývl.

Bětka se podívala vzhůru do větví.

„Tati, a kde je babička teď?“

Tatínek chvíli přemýšlel.

„To nikdo neví jistě. Někdo věří, že je v nebi. Já věřím, že je jí dobře a že smrtí všechno nekončí.“

„A ještě ji někdy uvidíme?“ zeptal se Matěj.

„Doufám, že ano,“ řekl tatínek.

Chvíli seděli vedle sebe a poslouchali les.

Potom Bětka vstala.

„Opravíme ten domeček?“

Tatínek našel kus kůry. Matěj z něj udělal střechu a Bětka před dveře položila malý kamínek.

„Tak,“ řekla. „Už tam nebude pršet.“

***

Večer doma rozsvítili babiččinu lucernu.

Matěj k ní postavil hotovou loďku.

Bětka přinesla obrázek. Byla na něm babička, obě děti a košík plný ostružin.

U večeře si vyprávěli o prvním výletě do skrýše.

„Pamatuješ, jak jsi měla fialový čumáček?“ zeptal se Matěj.

„Ty taky!“

A oba se zasmáli.

Když pak leželi v postýlkách, Bětka tiše zavolala:

„Matěji?“

„Co je?“

„Mně se po babičce stýská.“

„Mně taky.“

Matěj k ní přišel a objal ji. Ještě chvilku ji držel, než ji pustil.

„Ať ti to objetí vydrží až do rána,“ zašeptal.

Přesně tak je objímala babička.

Za oknem svítila její lucerna. Maminka jim přitáhla peřiny a sedla si k nim.

„Povíš nám tu babiččinu pohádku?“ poprosila Bětka.

„O ježkovi, který chtěl ochutnat měsíc,“ dodal Matěj.

Maminka se usmála.

„Tak poslouchejte.“

A začala vyprávět.

Konec.