Auto, které vyhlásilo stávku
Byly jednou tři děti – osmiletá Rozárka, šestiletý Matěj a čtyřletá Bětka – a jejich rodina měla jedno docela obyčejné modré auto.
Tedy…
Vypadalo obyčejně.
Mělo čtyři kola, volant, kufr, dvě světla vpředu a jednu podivnou vlastnost:
Strašně dlouho vydrželo mlčet.
A to se mu v téhle rodině opravdu hodilo.
Protože jakmile se děti připoutaly, začalo to.
„JÁ CHCI SEDĚT U OKNA!“
„TY U OKNA SEDÍŠ VŽDYCKY!“
„MAMÍÍÍ, MATĚJ NA MĚ KOUKÁ!“
„Nekoukám!“
„KOUKÁŠ!“
„NEKOUKÁM!“
„KOUKÁÁÁÁŠ!“
A do toho Bětka zkoušela, jak hlasitě umí zazpívat jednu jedinou větu:
„JÉÉÉDEME AUTÉÉÉM! JÉÉÉDEME AUTÉÉÉM! JÉÉÉDEME AUTÉÉÉM!“
Po sedmnácté už maminka sevřela volant tak pevně, že by s ním mohla otevřít zavařovací sklenici.
Jenže křik nebyl jediný problém.
Děti totiž považovaly podlahu auta za něco mezi odpadkovým košem, skříní a archeologickým nalezištěm.
Pod sedadlem ležela ponožka.
Nikdo nevěděl čí.
Vedle ponožky byl papírek od sušenky, dvě pastelky, kamínek „který se ještě bude hodit“, půlka preclíku, tři pomačkané kapesníky, figurka dinosaura bez ocasu a jedna rozmačkaná mandarinka, která už dávno přestala vypadat jako ovoce.
Kdykoli někdo něco dojedl, ozvalo se:
„Kam s tím?“
A než maminka stačila říct „do kapsy ve dveřích“, ozvalo se:
ŠUP.
Na zem.
Jednou dokonce Matěj vhodil pod sedačku půl rohlíku.
„Proč jsi ho tam dal?“ zeptala se maminka.
Matěj pokrčil rameny.
„Nevěděl jsem, kam jinam.“
Auto tiše zavrzalo.
Nikdo si toho nevšiml.
Další den jeli na výlet.
Začalo to normálně.
„JÁ CHCI TU PÍSNIČKU!“
„NE! JÁ CHCI JINOU!“
„MAMÍÍÍ!“
„ROZÁRKA MI VZALA PITÍ!“
„NEVZALA! JENOM JSEM SE NAPILA!“
„TO JE MOJE PITÍÍÍ!“
Bětka do toho začala ječet jen proto, že ostatní ječeli také.
A právě ve chvíli, kdy Matěj hodil na zem obal od tyčinky…
…auto zabrzdilo.
Ne prudce.
Jen tak:
„Ťuk.“
A zastavilo u krajnice.
Maminka se podívala na palubní desku.
„Co se děje?“
Motor běžel.
Benzínu bylo dost.
Žádná kontrolka nesvítila.
Maminka zkusila přidat plyn.
Nic.
A potom se z reproduktorů ozvalo:
„NE.“
V autě nastalo ticho.
Rozárka vytřeštila oči.
„Mami… tys něco řekla?“
„Ne.“
Z reproduktorů se ozvalo znovu:
„ŘEKL JSEM NE.“
Bětce spadla pusa.
Matěj zašeptal:
„Auto mluví.“
„Ano,“ řeklo auto. „A konečně jsem se k tomu dostalo.“
Děti ani nedutaly.
„Za prvé,“ pokračovalo auto, „jmenuji se Bohouš.“
„Bohouš?“ vyprskla Rozárka.
„Ano. Máš problém?“
„Ne.“
„Dobře.“
Auto si odkašlalo.
„Za druhé. Právě zahajuji stávku.“
„Co je stávka?“ zeptala se Bětka.
„To znamená,“ řekl Bohouš, „že dokud se nezlepší moje pracovní podmínky, nejedu.“
Maminka si zakryla pusu rukou.
Vypadalo to, jako by kašlala.
Ve skutečnosti se strašně snažila nesmát.
„Jaké pracovní podmínky?“ zeptal se Matěj.
Auto si hlasitě povzdechlo.
„Tak například. Mám v sobě tolik drobků, že bych mohl otevřít pekárnu.“
Děti se podívaly na podlahu.
„Pod sedadlem řidiče se právě něco hýbe.“
Maminka sebou trhla.
„COŽE?“
„Klid. Je to jen starý preclík, který se přilepil k ponožce.“
Rozárka se začala smát.
„A pod Matějovým sedadlem,“ pokračoval Bohouš, „mám rohlík.“
Matěj sklopil oči.
„Ten už tam asi nebude dobrej.“
„Matěji,“ řeklo auto, „ten rohlík už má vlastní občanský průkaz.“
Maminka vyprskla smíchy.
Dokonce i Matěj.
„A ještě jedna věc,“ řekl Bohouš.
Najednou se všechny reproduktory zapnuly naplno.
Z nich se ozvalo:
„MAMÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!!!“
Děti si zakryly uši.
„BOHOUŠI!“ vykřikla Rozárka.
„MATĚJ NA MĚ KOUKÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!“
„VYPNI TO!“ křičel Matěj.
„JÁ CHCI JINOU PÍSNIČKUUUUUUU!!!“
Bětka měla obě ruce na uších.
„TO JE STRAŠNÝ!“
Vtom reproduktory ztichly.
Bohouš se zeptal:
„Opravdu?“
Nikdo nic neřekl.
„Tohle,“ pokračoval, „poslouchám já.“
Chvíli bylo úplné ticho.
Pak se Rozárka podívala na Matěje.
Matěj na Bětku.
Bětka na maminku.
„My jsme takhle hlasití?“ zeptala se tiše.
„Občas ještě víc,“ řeklo auto.
Maminka tentokrát neřekla nic.
Děti se pomalu rozhlédly kolem sebe.
Najednou ten nepořádek vypadal nějak jinak.
Ne jako „pár věcí na zemi“.
Spíš jako kdyby někdo Bohoušovi nacpal do bot sušenky, do kapes odpadky a na hlavu mu položil starou ponožku.
Rozárka se sehnula.
„Tak jo.“
Zvedla první papírek.
Matěj vytáhl rohlík.
„Fuj.“
„Děkuji,“ řekl Bohouš.
Bětka našla pod sedačkou mandarinku.
Chvíli si ji prohlížela.
„Tohle je co?“
Auto odpovědělo:
„Můj nejstarší nájemník.“
Za chvíli měly děti plnou tašku odpadků.
Našly čtyři pastelky.
Dvě ponožky.
Šest kamínků.
Tři víčka.
Jedno autíčko.
Gumičku.
Lžičku.
A cosi, co nikdo nedokázal určit.
Matěj se toho dotkl klacíkem.
„Myslím, že to kdysi bylo jídlo.“
„Nedotýkej se toho,“ řeklo auto. „Může to být inteligentní.“
Když bylo hotovo, Rozárka se opřela do sedačky.
„Tak už pojedeš?“
„Ještě jedna věc.“
Děti ztuhly.
„Co zase?“
„Potřebuji zkušební minutu.“
„Jakou?“
„Minutu jízdy bez řevu.“
Matěj protočil oči.
„To je snadný.“
Bohouš se rozjel.
Deset vteřin bylo ticho.
Dvacet.
Třicet.
Pak Bětka ukázala z okna.
„JÉÉÉÉ—“
Zarazila se.
Všichni se na ni podívali.
Bětka došeptala:
„…kráva.“
A všichni se rozesmáli.
Ale tentokrát to nebyl řev, který někoho bolel v uších.
Byl to obyčejný smích.
Bohouš spokojeně zabručel motorem.
Od toho dne samozřejmě nebylo auto dokonale tiché.
To by byla nuda.
Děti zpívaly.
Smály se.
Hádaly se.
Občas někdo zapomněl a vykřikl:
„MAMÍÍÍ!“
Ale pak se většinou zarazil.
Protože stačilo, aby Bohouš nenápadně zesílil rádio…
…a pustil nahrávku:
„JÁ CHCI SEDĚT U OKNAAAAA!“
„Ne!“ vykřikly děti okamžitě.
A ztišily se.
A když někdo chtěl hodit papírek na zem, auto někdy tajemně řeklo:
„Vidím tě.“
„Jak mě můžeš vidět?“ ptal se Matěj.
„Jsem auto. Mám zrcátka.“
Od té doby mělo auto dokonce malý pytlík na odpadky.
Ne proto, že by děti najednou začaly milovat uklízení.
Ale protože pochopily jednu zvláštní věc:
Když jste spolu zavření v malém prostoru, každý zvuk je větší, každý nepořádek překáží víc a každý člověk – i auto Bohouš – potřebuje mít kolem sebe aspoň trochu příjemně.
A kdykoli se jízda začala měnit v křičící cirkus, Bohouš jen tiše pípnul:
„Mám pustit vaši nahrávku?“
A ze zadních sedaček se okamžitě ozvalo:
„NEEE!“
Bohouš se spokojeně rozjel dál.
Protože tiché děti nechtěl.
Chtěl jen cestující, vedle kterých se dá přežít cesta do cíle.