Adamův nejslavnější prst
Ve školce bývala po odpolední svačině chvíle na hraní, než si pro děti přišli rodiče. Někdo stavěl koleje, někdo kreslil a někdo obcházel třídu a přemýšlel, co by se ještě dalo podniknout.
Adam seděl s Vojtou a Oliverem na koberci. Měli před sebou rozestavěnou garáž, ale autíčka už je přestávala bavit.
„Hele,“ zašeptal Vojta a rozhlédl se, jestli se paní učitelka nedívá.
Pak zvedl ruku a ukázal prostředníček.
Oliver vyprskl smíchy.
„Ty jo! Sprosťák!“
Adam se rozesmál taky. Vlastně přesně nevěděl, co ten prst znamená ani proč je na něm něco sprostého. Vypadal přece docela obyčejně. Ráno si s ním přidržoval rohlík a nikomu to nevadilo.
Jedné věci si ale všiml okamžitě: stačilo ho zvednout a ostatní se hned podívali.
To stálo za vyzkoušení.
Zvedl tedy prostředníček taky.
„Další sprosťák!“ vykřikl Oliver a svalil se smíchy na koberec.
Adam se spokojeně usmál. Tak jednoduché to bylo!
Když kolem procházela Amálka, zavolal na ni:
„Hele, co umím!“
A ukázal jí prst.
Amálka se zastavila.
„Proč mi to ukazuješ? To je ošklivý.“
„Vždyť je to jen sranda,“ odpověděl Adam.
„Mně to směšný nepřijde.“
Odešla ke stolečku a Adam chvíli nevěděl, co na to říct. Naštěstí se objevil Filip, a tak svůj nový kousek zkusil znovu.
Vojta se ještě zasmál, ale Filip jen pokrčil rameny.
„To už jsem viděl.“
A šel si pro kostky.
Adam se otočil k Báře, která vedle nich stavěla zoo.
„Báro, koukej!“
Bára zvedla oči od výběhu pro žirafy.
„Zase ten prst?“
Pak se vrátila ke stavění.
Adam zůstal stát uprostřed třídy se zvednutou rukou.
Nikdo se nesmál. Nikdo se ani pořádně nedíval.
Pomalu prst schoval.
Ještě před chvílí to byl nejlepší nápad na světě. A teď jako by se nějak porouchal.
Za chvíli paní učitelka svolala děti na koberec.
„Než půjdeme domů, uděláme si malé představení,“ oznámila. „Kdo bude chtít, může nám něco předvést. Každý bude mít deset vteřin.“
To děti zaujalo.
„Můžu udělat kotrmelec?“ zeptal se Filip.
„Můžeš. Jen ti uděláme dost místa.“
„A já můžu zazpívat?“ přihlásila se Amálka.
„Samozřejmě.“
Oliver zvedl ruku.
„A můžu dělat prdící zvuky?“
Paní učitelka se na něj podívala.
„Měla jsem takové tušení, že se zeptáš právě na to.“
Děti se rozesmály a představení mohlo začít.
Filip udělal kotrmelec a zakončil ho třemi žabími skoky. Při posledním si málem sedl do krabice s kostkami.
Amálka zazpívala tak vysokým hlasem, že se Oliver začal rozhlížet po stropě, jestli tam náhodou nepraskla žárovka.
Pak přišel na řadu on. Strčil si ruce do podpaží a soustředěně se nadechl.
„PRRRD! PRRRD!“
Vojta se smál tak, že se musel opřít o koberec oběma rukama.
A potom paní učitelka kývla na Adama.
Adam se postavil doprostřed kruhu.
Najednou se na něj dívali úplně všichni.
Jenže on neměl připravenou písničku. Ani kotrmelec. A prdící zvuky už byly zabrané.
Napadla ho jediná věc.
Zvedl prostředníček.
Vojta se trochu pousmál. Amálka se zamračila. Ostatní čekali, co bude dál.
„Adame, zkus nám ukázat jiný nápad,“ řekla paní učitelka laskavě. „Ještě máš čas.“
Adam rychle schoval ruku.
Jiný nápad?
Rozhlédl se po třídě, jako by nějaký mohl ležet pod stolem.
A vtom si vzpomněl, jak se tatínek jednou kolébal po kuchyni jako tučňák.
Adam přitiskl ruce k tělu, vystrčil zadek a udělal několik maličkých, kolébavých kroků.
„Kokodák! Kokodák!“ oznámil. „Jsem polární slepice!“
Filip vyprskl smíchy.
„To je přece tučňák!“
„Kdepak,“ odpověděl Adam důležitě. „Velmi vzácná polární slepice.“
Dokolébal se k Oliverovi a začal mu zobat neviditelné drobky z vlasů.
Oliver pištěl smíchy a zakrýval si hlavu.
„Já tam nic nemám!“
Adam naklonil hlavu na stranu.
„Tak proč to pořád jím?“
Teď už se smála celá třída. Amálka, Bára, Filip i paní učitelka.
Adam přidal ještě jedno slavnostní „kokodák“, uklonil se a posadil se zpátky na koberec.
Vojta se k němu naklonil.
„Ta slepice byla stokrát lepší než ten prst.“
Adam se usmál. Taky mu to tak připadalo.
A navíc ho mnohem víc bavilo být polární slepicí než stát uprostřed místnosti s rukou ve vzduchu.
Druhý den se kluci znovu sešli u garáže.
Oliver se rozhlédl a zašeptal:
„Hele.“
Zvedl prostředníček.
Vojta se krátce zasmál. Adam už skoro zvedal ruku taky, ale pak se zarazil.
„Počkejte. Něco slyším.“
Kluci ztichli.
„Co?“
Adam pomalu vstal a přitiskl ruce k tělu.
„Blíží se sem něco velmi vzácného.“
Vystrčil zadek a zakolébal se.
„Pozor! Polární slepice hledá snídani!“
Oliver si okamžitě zakryl vlasy.
„Tady už nic není!“
Za chvíli se kolébala už půlka třídy. Děti obcházely stolečky, nakukovaly pod židle a hledaly neviditelné drobky.
„Kokodák! Kokodák!“
Paní učitelka zvedla oči od stolu.
„Nechci vám kazit vědecký výzkum,“ poznamenala, „ale slepice na pólu nejspíš nežijí.“
Adam se zastavil.
Chvíli přemýšlel a potom vážně přikývl.
„Tak proto jich tam je tak málo!“
Paní učitelka se rozesmála.
A polární slepice se spokojeně vydaly na další obchůzku.
Od té doby Adam prostředníček ukazoval čím dál méně. Občas ho to ještě napadlo, zvlášť když s tím začal někdo jiný.
A taky objevil něco mnohem zábavnějšího: vymyslet vlastní legraci, do které se můžou přidat i kamarádi.
Jeho prostředníček se tak vrátil k obyčejné práci. Pomáhal držet pastelky, stavět garáže a přidržovat rohlíky.
A když chtěl Adam rozesmát celou třídu?
Na to měl polární slepici.
Konec.